Zápisníkhttp://zapisnik.glor.cz/2013-10-02T00:00:00+02:00Poznámky ze země sluncem spálené2013-10-02T00:00:00+02:00Juda Kaletatag:zapisnik.glor.cz,2013-10-02:poznamky-ze-zeme-sluncem-spalene.html<p class="intro">Po roce znovu na Slovensko. A to by bylo tak všechno, co se s loňskem shodovalo.
Tehdy jsme jeli v autíčku Kočerů, letos sami vlakem. Změnilo se i složení -
kromě ostřílených pardálů Kuby, Kláry a Ondry vyrazila na Campfest ještě Bětka
S., Markéta V., Jéňa P. a Kája K.</p>
<div class="figure">
<img alt="" src="images/2013-10-02-poznamky-ze-zeme-sluncem-spalene/00a-ukulele.jpg" />
<p class="caption">Walk off the Earth Ukulele</p>
</div>
<p>Cesta začala být zajímavá hned kus za Berounem. Vlak zde kohosi srazil a my
čekali, až to páni policisté vyřeší a vlaky znovu začnou jezdit. Čekali jsme a
čekali. I ukulele jsme vytáhli, abychom se moc nenudili, a přemýšleli, jak
to uděláme s navazujícími spoji.</p>
<p>Začalo se totiž ukazovat, že je nestíháme. Ze slibovaných dvaceti minut se stala
půlhodinka, z půlhodinky hodinka a nakonec bylo zpoždění rovných sto minut. Od
průvodčího jsme dostali potvrzení o zpoždění a truchlili nad svými koupenými místenkami.</p>
<div class="figure">
<img alt="" src="images/2013-10-02-poznamky-ze-zeme-sluncem-spalene/00b-nadrazi.jpg" />
<p class="caption">Cesta byla dlouhá</p>
</div>
<p>Co se dalo dělat, nastoupili jsme do dalšího vlaku, našli pár volných míst a se
svými krosnami se do vagónu vtěsnali. Průvodčí na nás koukali překvapeně, ale
byli rozumní a rychle pochopili, že to opravdu není naše vina - to že jedeme
špatným vlakem.</p>
<p>Dále už cesta probíhala poklidně až do Žiliny, kde jsme z vlaku vyskočili,
abychom učinili jeden z posledních přestupů - a můj úplně poslední. Opouštěl
jsem zbytek výpravy o něco dřív, v Ružomberoku, abych se vydal přímo do kopců
Velké Fatry. Campfest mne letos dostatečně nenalákal a tak jsme si řekl, že
radši projdu další kus světa, ve kterém jsem ještě nebyl.</p>
<p>A tak vám ani nemohu vyprávět, jak se letošní Campfest povedl. Prý tam bylo zase
o něco víc lidí a nahluchlí zvukaři to z reprobeden pouštěli zase o něco víc nahlas.</p>
<div class="section" id="velka-fatra">
<h2>Velká Fatra</h2>
<p>Já hodil civilizaci za hlavu a svižně stoupal po červené pryč z města. Moc
jsem nekoukal na mapu a říkal si, že červená je vždycky nejlepší. Když jsem za
chvíli hekal do opravdu prudkého stoupáku, začal jsem si říkat, jestli by se mi
po té modré, co vede o trochu níž pěkně po vrstevnici, nešlo lépe.</p>
<div class="figure">
<img alt="" src="images/2013-10-02-poznamky-ze-zeme-sluncem-spalene/01-fatra.jpg" />
<p class="caption">Velká Fatra poprvé…</p>
</div>
<p>Vylezl jsem na kopec Velká skála a po krátkém zvažování jsem se rozhodl, že to v
příštím sedle zkusím. Dostat se z hřebenu dolů pod kopec prudkým srázem bylo
trošku o ústa, ale z výsledku jsem byl potěšen - modrá byla krásná lesní
pěšinka, vedoucí velmi zvolna do kopce. Šlo se krásně. Žádné hekání jako předtím.</p>
<p>Z Hrabovského potoka jsem doplnil vodu a za chvíli už stoupal pod vlekem na horu
Malinné (1.209). Zrovna zapadalo slunce a vůbec bylo pěkně. Pak ale začal les a
v něm šero a já přemýšlel nad tím, kam hlavu složit.</p>
<p>Zaneprázdněn uvažováním jsem přestal dávat pozor na cestu a zakrátko už bloudil
po lesích. Podařilo se mi to totiž záhadným způsobem sejít z modré a kdyby to
dolů k Čutkovskému potoku nebyl takový krpál, asi bych slezl až tam.</p>
<div class="figure">
<img alt="" src="images/2013-10-02-poznamky-ze-zeme-sluncem-spalene/01b-fatra.jpg" />
<p class="caption">…a podruhé</p>
</div>
<p>Když jsem se zase našel, neměl jsem moc chuť pokračovat dlouho dál a tak jsem u
laviček v sedle pod Vtáčnikom rozbil tábor. Trochu mne překvapilo, že zanedlouho
po cestě, která sedlem vedla, projelo auto. Houby divočina.</p>
<p>Další den jsem vyrazil poměrně brzy, což se později ukázalo jako dobré
rozhodnutí. Byl jsem na suchu a pramen pod Vtáčníkom se mi nalézt nepodařilo. I
po ránu bylo docela teplo, ale cesta vedla povětšinou lesy a tak voda ani tolik nescházela.</p>
<p>Nabral jsem ji až v potoku před Smrekovicou. Po druhé snídani jsem pokračoval
dále po zelené směrem k Rakytovu (1.567). Výšlap nahoru mi dal docela zabrat,
ale stál za to. A pak zas dál až ke Grúňu, kde se mi podařilo z pěkného pramene
doplnit vodu.</p>
<p>Šlo se dobře. Lidí jsem potkával málo, zvláště ve srovnání s Tatrami, kde jich
byly mraky. Dokonce tak málo, že jsem v salaši Mandolína spal sám. Trochu
zvláštní pocit.</p>
<p>Zase jsem byl bez vody. Pramen jsem nenašel, vracet se mi nechtělo a tak jsem
snídani zapil posledními doušky vody a vydal se po červené dál. Od Ostredoku
(1.592) začalo lidí přibývat a kolem Križné (1.574) už to byla hotová dálnice.</p>
<p>Já se vydal směrem ke Králově studni, kde jsem doufal, že nějakou vodu najdu.
Byla tam. Sice ubohý čůrek, který ani náhodou velká plechová koryta zaplnit
nedokázal, ale alespoň něco.</p>
<p>Naplnil jsem, co jsem mohl a pustil se zpátky. V tom horku, které panovalo, se
voda opravdu hodila. Připadal jsem si trochu jako továrna na sůl. Plánoval jsem,
že přespím pod Repišťom, ale z údajné chaty zbyla jenom střecha a tak jsem
pokračoval dál.</p>
<p>Cesta už zase vedla většinou lesy a tak se horko dalo vydržet. To byl ale asi
jediný pozitivní bod, protože jinak bylo putování utrpením. Cesta vedla nahoru dolu a
znovu a zas a když už jsem šplhal asi na pátý kopec, abych z něj zase slezl, měl
jsem toho docela dost. Navíc se mi v hlavě bez ustání honil Ježíšek od Nohavici.</p>
<p>Na Motyčské hole (1.292) jsem se utábořil, uvařil polévku a kochal se hvězdami.</p>
<p>Další den byl zase horký, ale naštěstí už mne nečekala žádná velká štreka.
Potřeboval jsem jenom dojít do Donoval, kam odpoledne měl přijet zbytek bandy a
odkud jsme měli vyrazit do Tater.</p>
<p>Seběhl jsem ze Zvolenu (1.403) a u potoka, který tekl přes cestu se umyl. Bylo
úžasné ze sebe smýt všechnu tu sůl a prach. V Donovalech jsem se usídlil před
kostelem, kde jsem poslouchal katolické chorály a kontroloval Facebook na zdejší
veřejné wifi. Do kostela se seběhly snad celé Donovaly. Stálo se i venku. Pro
Čecha trochu neobvyklý jev.</p>
</div>
<div class="section" id="nizke-tatry">
<h2>Nízké Tatry</h2>
<div class="figure">
<img alt="" src="images/2013-10-02-poznamky-ze-zeme-sluncem-spalene/02-vyrazime.jpg" />
<p class="caption">Připraveni vyrazit, Donovaly</p>
</div>
<p>Odpoledne zbytek skutečně dorazil. Kuba s úpalem. Po občerstvení zmrzlinou jsem
vyrazili směr Nízké Tatry. Největší horka už naštěstí byla pryč a cesta zase
vedla chvíli lesem. V dobré náladě jsme vyběhli na Kozí chrbát a zase z něj
sběhli, abychom se utábořili v Hiadelském sedle. Kuba sice na Kozí chrbát
vzpomíná nerad, ale to bylo dáno spíš jeho současným stavem než čímkoli jiným.</p>
<div class="figure">
<img alt="" src="images/2013-10-02-poznamky-ze-zeme-sluncem-spalene/03-kozi-chrbat.jpg" />
<p class="caption">Výhled na Kozí Chrbát</p>
</div>
<p>V útulně v sedle bylo lidí tak akorát. Spalo se nahoře i dole. V prostřed noci
přišla pěkná bouřka a průtrž mračen a ti, co spali dole, strávili noc
zabalení v pláštěnkách. U nás nahoře tu a tam kapalo, ale jinak se vyspat dalo.</p>
<p>Ráno bylo příjemně. Vlahý vzduch po dešti se krásně vdechoval a tak i stoupání
na Prašivou (1.652), Malou (1.720) a Velkou Chochuli (1.753) bylo snesitelné.
Kuba už se z úpalu oklepal a do kopců běhal jako první, my ostatní supěli za ním.</p>
<div class="figure">
<img alt="" src="images/2013-10-02-poznamky-ze-zeme-sluncem-spalene/04-vyhled-chochula.jpg" />
<p class="caption">Kocháme se pohledem na krajinu před Velkou Chochulou</p>
</div>
<p>Vzduch se ale ohříval víc a víc a za pár hodin už bylo utrpení jít pod žhavým
srpnovým sluncem. Užívali jsme si každý stín, na který jsme narazili. A že jich
moc nebylo.</p>
<div class="figure">
<img alt="" src="images/2013-10-02-poznamky-ze-zeme-sluncem-spalene/05-kuba-ve-stinu.jpg" />
<p class="caption">Kuba vychutnává odpočinek ve stínu</p>
</div>
<p>Na útulňu pod Chabencom jsme dorazili v rozumném čase. Umyli se, uvařili večeři,
zahráli pár kol kenta a anonyma a chystali se jít spát. Ne však chatár, který s
pár hosty popíjel a pouštěl si muziku na plný pecky. Já, poučen z cesty do
Skotska, jsem nasadil špunty a za chvíli už spal.</p>
<p>Co se v tu noc dělo, znám jenom z vyprávění. Holkám neudělalo dobře ostré horké
sluníčko a skončily s podobným úpalem, jako Kuba před nimi. A tak střídavě
vybíhaly z chaty, úpěly a zbavovaly se večeře. A do toho chatár se svojí muzikou.</p>
<p>Když už toho na Bětku bylo moc, vzbudila ho, protože mezitím usnul na stole a
poprosila, jestli by nemohl ten kravál vypnout. On na to, že jestli se jí to
nelíbí, ať se sbalí a vypadne. To se jí pochopitelně nechtělo a tak radši
zalezla do spacáku a snažila se noc nějak přežít.</p>
<div class="figure">
<img alt="" src="images/2013-10-02-poznamky-ze-zeme-sluncem-spalene/06-hory.jpg" />
<p class="caption">Kdesi v Tatrách</p>
</div>
<p>Ráno vypadaly obě holky dost zbědovaně. Chatár už vystřízlivěl a opřekot se
omlouval a dával rady, co máme dělat. Nakonec nám vrátil i část peněz a
kdybychom chtěli, asi by nám vrátil i mnohem víc.</p>
<p>Podle plánu jsme měli před sebou pořádnou štreku. Chtěli jsme totiž dojít až na
Ramžu - platit za ubytování na Chopoku nebo na Štefáničce se nám nechtělo. Teď
byly naše představy ohroženy a my připraveni k sestupu do údolí, pokud by to dál nešlo.</p>
<div class="figure">
<img alt="" src="images/2013-10-02-poznamky-ze-zeme-sluncem-spalene/07-kamzici.jpg" />
<p class="caption">Ochočení kamzíci kus za Chabencom</p>
</div>
<p>Vyrazili jsme. Ne úplně brzo, ale také ne úplně pozdě. Horko už docela
bylo a při výstupu na Chabenec (1.955) jsme se pořádně zapotili. S vidinou
lanovky na Chopoku v dáli jsme ukrájeli ze zbývající cesty.</p>
<p>Za Polanou (1.890), kterou jsme raději obešli zespoda, začala pravá horská
dálnice. Míjeli jsme davy turistů, které sem vyvezla lanovka, aby se nadýchali
čerstvého vzduchu. Možná i proto jsme skoro běželi, abychom to měli rychle za sebou.</p>
<div class="figure">
<img alt="" src="images/2013-10-02-poznamky-ze-zeme-sluncem-spalene/08-vyhled.jpg" />
<p class="caption">Výhled při cestě</p>
</div>
<div class="figure">
<img alt="" src="images/2013-10-02-poznamky-ze-zeme-sluncem-spalene/09-derese.jpg" />
<p class="caption">Výhled na Děreše</p>
</div>
<p>Na Chopoku (2.000) jsme dali delší pauzu na odpočinek. Já si odlovil kešku, Kuba
vyběhl na vrchol a holky usnuly. Ďumbier jsme z časových důvodů oželeli, i když
nám to bylo trochu líto. Na druhou stranu jsme mohli o to déle posedět před
Štefáničkou u sklenice kofoly, kterou jsme koupili za vrácené peníze z Ďurkové.</p>
<div class="figure">
<img alt="" src="images/2013-10-02-poznamky-ze-zeme-sluncem-spalene/10-zmozena-betka.jpg" />
<p class="caption">Vyčerpaná Bětka odpočívá u Štefáničky</p>
</div>
<p>Holky už se trochu oklepaly a tak se pokračovalo ve veselé náladě. I přes to
horko. Polovinu těl už jsme měli dokonale spálenou. Do Čertovici jsme dorazili k
večeru a řekli jsme, že už to na tu Ramžu přece jenom dojdeme. Do osmi tam budem!</p>
<div class="figure">
<img alt="" src="images/2013-10-02-poznamky-ze-zeme-sluncem-spalene/11-vyhled-za-stefanickou.jpg" />
<p class="caption">Krajina před sestupem do Čertovici</p>
</div>
<p>Do osmi jsme tam nebyli. Ale opravdu jsme tam dorazili. S krásnými třiceti
kilometry horským terénem v nohách. Další přespávající v útulně jen kroutili hlavami.</p>
<p>Na Ramže bylo plno. Na holky zbyly poslední dvě volná místa a my s Kubou spolu s
půltuctem dalších horalů spali venku. Noc byla poklidná a ráno jsme nikam
nechvátali - slíbili jsme si zasloužený odpočinek. Holky se z útulni vybelhaly,
teprve když poslední skupina odešla.</p>
<div class="figure">
<img alt="" src="images/2013-10-02-poznamky-ze-zeme-sluncem-spalene/12-ramza.jpg" />
<p class="caption">Snídaně na Ramže</p>
</div>
<p>V klidu jsme posnídali a před polednem se vydali za dalším dobrodružstvím. Bylo
vedro. Vzduch se ani nehnul a my se prodírali přes prales popadaných stromů a
větví, abychom vylezli na Homolku.</p>
<div class="figure">
<img alt="" src="images/2013-10-02-poznamky-ze-zeme-sluncem-spalene/13-horko.jpg" />
<p class="caption">Pot z nás tekl proudem</p>
</div>
<p>Pekelně nás pálily spálené půlky těla a když jsme se museli prodírat ostrými
větvemi kleče, jeden by bolestí brečel. Seběhli jsme do sedla Priehyba, kde jsme
dohonili skupinu, která z Ramži vycházela před námi.</p>
<p>Obsadili jsme břehy potoka, který v oněch místech teče. I tekoucí voda se nám
zdála býti dost teplá, ale i tak bylo příjemné zase smýt pot, prach a sůl z těl.
Osvěženi jsme vyběhli na Velkou Vápenicu v rekordním čase a za zpěvu "Oh,
Freedom" jsme dorazili až k útulně Andrejcová.</p>
<div class="figure">
<img alt="" src="images/2013-10-02-poznamky-ze-zeme-sluncem-spalene/14-zapad-slunce.jpg" />
<p class="caption">Západ slunce u Andrejcové</p>
</div>
<p>Ani nás nepřekvapilo, že bylo zase plno. Naštěstí to nevypadalo, že se něco
přižene a i kdyby, dovnitř bychom se taky nějak vešli. Uvařili jsme si polévku,
pojedli kaši a s plnými břichy a hvězdnou oblohou nad hlavou šli spát.</p>
<div class="figure">
<img alt="" src="images/2013-10-02-poznamky-ze-zeme-sluncem-spalene/17-lezeni.jpg" />
<p class="caption">Dovnitř jsme se se nevešli</p>
</div>
<p>Ráno jsme zase nikam nechvátali a zase vyráželi jako poslední. Horko bylo pořád,
ale už ne takové, jako dny před tím. Výstup na Královu Holu jsme si užívali.
Netrvalo dlouho a už jsme sbíhali dolů směrem na Pusté Pole. U chalupy Pod
Košariskom jsme se brzy odpoledne utábořili, máchali se v potoce a dojídali
zásoby. Taky jsme odháněli medvědy naším brnkáním na ukulele.</p>
<div class="figure">
<img alt="" src="images/2013-10-02-poznamky-ze-zeme-sluncem-spalene/15-kralova-hola.jpg" />
<p class="caption">Zasloužený odpočinek na Králově Hole</p>
</div>
<p>Následující den jsme se s menšími obtížemi dostali do Popradu. Autobusová
zastávka v Pustých Polích je dosti svérázná, ale i tak se nám autobus zastavit podařilo.</p>
<div class="figure">
<img alt="" src="images/2013-10-02-poznamky-ze-zeme-sluncem-spalene/16-koupani.jpg" />
<p class="caption">Slasti přírodní koupele</p>
</div>
<p>Jak bývá naším zvykem, naše cesty ve městě směřovaly nejdříve do obchodu. Na
plánovaný průzkum Popradu nedošlo, protože se přihnala bouřka s lijákem, který
vydržel celé odpoledne.</p>
<p>A pak hurá domů. Trochu nás překvapilo, že musíme ve studentovi platit za
zavazadla. Cesta byla poklidná a v ranních hodinách jsme rozlámaní vylézali na Florenci.</p>
<p>Nestačilo? Tak koukněte na <a class="reference external" href="http://vimeo.com/72304002">video</a>.</p>
</div>
Černobílý orienťák2012-10-29T00:00:00+01:00Juda Kaletatag:zapisnik.glor.cz,2012-10-29:cernobily-orientak.html<p class="intro">Doksy, 25. ročník.</p>
<img alt="" src="images/2012-10-29-cernobily-orientak/1.jpg" />
<img alt="" src="images/2012-10-29-cernobily-orientak/2.jpg" />
<img alt="" src="images/2012-10-29-cernobily-orientak/3.jpg" />
<img alt="" src="images/2012-10-29-cernobily-orientak/4.jpg" />
Do Trsic nechoďte!2012-05-05T00:00:00+02:00Juda Kaletatag:zapisnik.glor.cz,2012-05-05:do-trsic-nechodte.html<img alt="" src="images/2012-05-05-do-trsic-nechodte/trsice.jpg" />
<p>"Do Trsic nechoďte, tam jsou magoři! Já už jsem tam dvaadvacet let a mám jich
plný kecky," prohlásil a vykopl nohou nahoru, abychom si ty kecky mohli pořádně prohlédnout.</p>
<p>Zrovna jsme se zvedali z našeho ležení na louce nedaleko od Trsic, když tu
vidíme, jak si to do kopce kdosi svižně vykračuje. Už z dálky nás zdravil -
nevzpomínám si, jak přesně, ale i ten pozdrav byl dost svérázný.</p>
<p>Kousek od nás se zastavil a prohlásil, ať do Trsic nechodíme, že jsou tam
magoři. Nakonec ještě dodal, že psa nechal doma, že mu, chudák, nestačí. Pak si
to odkvapil dále do kopce a šel opravdu svižně.</p>
<p>My se vydali za ním - do Trsic jsme nechtěli. Šel před námi celou cestu až do
Volšov. Tam se nám ztratil a pak jsme ho viděli znovu až v Sušici, kde jsem měl
příležitost ho i vyfotit.</p>
<p>To jen tak abyste věděli, jací zajímaví lidé se dají potkat, pokud se touláte po Šumavě.</p>
V Jizerkách na sněžnicích2012-04-02T00:00:00+02:00Juda Kaletatag:zapisnik.glor.cz,2012-04-02:v-jizerkach-na-sneznicich.html<p class="intro">Za zapůjčení sněžnic děkujeme <a class="reference external" href="http://lyzovani.spicak.cz/">půjčovně Špičák</a> a
mnoha dalším.</p>
<p>Stejně jako loni i letos o Velikonocích se nám nechtělo zůstávat sedět doma a dumali
jsme, kam vyrazit. Nabízela se opětovná návštěva Jizerských hor, kde jsme před
půlrokem řezali dřevo na topení.</p>
<p>Drobný zádrhel nastal v tom, že v Jizerkách bylo ještě v půlce března mnoho
sněhu a nezdálo se, že by to do prázdnin mohlo zmizet. A protože se nám táhnout
běžky nechtělo, vymýšleli jsme alternativní řešení.</p>
<p>A řešení bylo nasnadě - sněžnice. Málokdo z nás si je už někdy vyzkoušel, nikdo
k nim nechoval averzi tak jako k běžkám, nikdo je neměl spojené s úpornou
dřinou a mazáním vosků.</p>
<p>Trochu problém nastal s jejich sháněním. Je pravda, že sněžnice nejsou zrovna
výbavou každé rodiny. Naštěstí v rozhozených sítích sněžnic uvázlo dost.</p>
<p>Tento článek budiž záznamem do Tchoří kroniky i očitou zkušeností, jaké to
vlastně na těch sněžnicích je.</p>
<div class="section" id="vlak-v-klatovech-neceka">
<h2>Vlak v Klatovech nečeká…</h2>
<img alt="" src="images/2012-04-02-v-jizerkach-na-sneznicich/1.jpg" />
<p>Jako obvykle jsme se vzhledem k místům, ve kterých žijeme, rozdělili do dvou
cestovních skupin. Naše půlka vyrážela z Klatov brzy ráno, protože jsme chtěli
být na severu Čech co nejdříve.</p>
<p>Na nádraží se nás sešlo letos neobvykle mnoho. Já přijel z Nýrska, klan
Novotných už v Klatovech přespával, k nim se na nádraží připojil ještě Kuba
Vašta a Karolína Šotů. Jen Jenda Prosner nikde a nikde.</p>
<p>Těsně před odjezdem jsme začali být trochu nervózní. Výpravčí zapískal, vlak se
rozjel a nám stále jeden člověk scházel.</p>
<p>U Prosnerů už ale vybíhali z domu a naskakovali do auta, aby vlak ještě
dohnali. Ve Švihově jsme před nimi měli ještě kousek náskok, ale v Borovech už
vlak závod s automobilem prohrál a naše sestava tak byla kompletní.</p>
<p>V kupíčku bylo trochu plno. Každý měl svou krosnu a sněžnice, pár jsme jich
navíc vezli ještě pro druhou půlku.</p>
<p>Co ještě dodat k cestě? Možná to, že kdybyste náhodou někdy s Ondrou hráli
kontakt nebo podobnou hru, můžete zkusit slovo <a class="reference external" href="http://www.urbandictionary.com/define.php?term=Folliculaphilia">folikulofílie</a>.</p>
</div>
<div class="section" id="sibirani-v-praze">
<h2>Sibiřani v Praze</h2>
<p>V Praze na nás koukali trochu jak na zjevení. Stali jsme se subjektem mnoha
učených tatínků, kteří svým ratolestím museli dávat výklad, co si to s sebou
vlastně táhneme. Jedna holčička na autobusovém nádraží se dokonce odvážila na
jednu sněžnici sáhnout. Nekousala.</p>
<p>Další zajímavou zkušeností bylo mít objednaná místa v autobuse Student Agency.
Zatím jsme vždycky jezdili trochu vabank a když místo nezbylo, museli jsme jet dalším.</p>
<p>Sice jsme byli rychlejší, než jsme čekali a bývali bychom stihli i předchozí
autobus, ve kterém mimochodem seděla půlka jedoucí z Horažďovic. Počkat na
Studenta se ale vyplatilo. Cestou jsme sledovali Toma a Jerryho a popíjeli čokoládu.</p>
<p>Máme takovou zajímavou tradici. Vždycky když z Liberce jedeme vlakem, ujede nám
těsně před nosem. Vloni v srpnu doslova, tentokrát jsme ho odjíždět neviděli.
Opět jsme totiž byli rychlejší, než jsem čekal a nevěděl jsem, že kdybychom
trochu chvátali, mohli jsme být v Josefově Dole o něco dříve.</p>
<p>Dlouho jsme ale nečekali. Ve vlaku jsme pak zahráli pár inteligentních her (třeba Hu!),
ve Smržovce přestoupili a pak už jenom koukali ven a čekali, kdy se konečně
objeví onen slibovaný sníh.</p>
</div>
<div class="section" id="nazouvame-sneznice">
<h2>Nazouváme sněžnice</h2>
<img alt="" src="images/2012-04-02-v-jizerkach-na-sneznicich/2.jpg" />
<p>A sníh se ne a ne objevit. Okolo trati byly občas malé ostrůvky, ale jinak nic.
Ani v Josefově Dole u nádraží skoro nic nebylo. U babičky jsme se sešli s druhou
skupinou a zvesela vyrazili do hor.</p>
<p>U začátku stopy se objevil konečně i sníh. Celí nedočkaví jsme se nazuli do sněžnic,
abychom si je konečně vyzkoušeli.</p>
<div class="section" id="jake-to-na-sneznicich-je">
<h3>Jaké to na sněžnicích je?</h3>
<p>Asi nejhodnotnější část článku shrnu už zde - poznatky, jaké to vlastně
na sněžnicích je, k čemu jsou dobré a jestli se vyplatí nad nimi uvažovat.
Sněžnice jsou fajn, ale..</p>
<ul class="simple">
<li>v terénu a do kopců výborné. Proti běžkám lahoda.</li>
<li>z kopce dolů to jde oproti běžkám pomalu. Není se čemu divit, ale divoké sjezdy si neužijete.</li>
<li>hůlky jsou fajn. Já je neměl a chvílemi to byla makačka. Hlavně když se šlo po vrstevnici a noha vám ujížděla do strany</li>
<li>po tvrdém upraveném povrchu (např. stopa) se jde špatně. Navíc vás budou běžkaři přímo milovat.</li>
<li>návleky jsou velice užitečné. Zvláště pokud je čerstvý sníh, budete si ho házet přímo do bot.</li>
<li>sněžnice nejsou nezničitelné. Nám se podařilo zničit dvoje. Pro odborníka by patrně nebyl problém je spravit (s náhradními díly), my ale sebou na opravu nic neměli, ani vybavení, ani zkušenosti.</li>
<li>dá se na nich jít celkem svižně, ale člověk se rychle unaví. Zvláště pokud na to není zvyklý, na stehnech svůj výkon pocítí. Pro delší vzdálenosti by to chtělo asi trochu tréninku.</li>
</ul>
<img alt="" src="images/2012-04-02-v-jizerkach-na-sneznicich/3.jpg" />
<p>Pomalu jsme se došoupali až k naší milé chatičce a jak to tak bývá,
začali jsme se zabydlovat. Chystat si postýlky, zatápět v kamnech, dojít
pro vodu do studánky, uvařit čaj a začít připravovat večeři. Dokonce i kytaru
jsme našli.</p>
</div>
</div>
<div class="section" id="okolo-jizery">
<h2>Okolo Jizery</h2>
<p>Protože spousta účastníků byla na Jizeře poprvé, první výprava byla
průzkumná - rozděleni na dvě skupiny, vydali jsme se po vrstevnici
okolo kopce. Každá skupina na jinou stranu a schválně, jestli se najdeme.</p>
<img alt="" src="images/2012-04-02-v-jizerkach-na-sneznicich/4.jpg" />
<p>Málem jsme se nenašli. Naštěstí naše skupina byla zkušená a dělala
dostatečný kravál, takže nebyl problém nás zaslechnout a dohonit.</p>
<p>Po šťastném shledání jsme zamířili na vrchol. Pokochali se výhledem do
kraje, slezli na plácek pod skálou a zahráli si pár her - na kočku a myš,
kung-fu a různé honičky á la kámen-nůžky-papír.</p>
<p>Když jsme se dost vyběhali, vrátili jsme se do tepla srubu a cosi snědli
k obědu.</p>
</div>
<div class="section" id="trochu-akcni-odpoledne">
<h2>Trochu akční odpoledne</h2>
<p>Odpoledne mělo být ještě o něco akčnější. Naplánován byl seběh z Jizery.
To se člověk obleče, co to jde, ucpe všechny díry, pečlivě zaváže boty,
utáhne návleky. Pak se v hromadném startu všichni rozeběhnou dolů z kopce
a kdo je u Kůrovce první, vyhrává.</p>
<p>Pokud je správný sníh, je sběh opravdu zábavný. Člověk se snadno propadne
po pás a než se vyhrabe, je zbytek závodníků daleko pod kopcem. Z toho plyne
jasná výhoda mladších a lehčích.</p>
<img alt="" src="images/2012-04-02-v-jizerkach-na-sneznicich/5.jpg" />
<p>Dole na plácku u Kůrovce se opět hrály hry. Nejdříve nějaké honičky, přesně nevím,
zrovna jsem nebyl přítomen, pak se přeskakovaly provázky, stavěly sochy
a nakonec přišel zlatý hřeb odpoledne - rugby.</p>
<p>Asi už jsem naše rugby popisoval, hráli jsme ho loni na Zlaté Studně. Abych to
příliš nerozepisoval znovu, podívejte se na <a class="reference external" href="http://goo.gl/Ii3Qn">australský fotbal</a>,
pak si představte něco podobného sněhu, na menším prostoru a zhruba pětkrát drsnější.</p>
<p>Po pár hrách jsme byli dostatečně zničení a už jsme se chystali vrátit se
na chatu. V poslední hře, vylezl Vojta z jedné valné hromady a prohlásil,
že už hrát nebude, že ho bolí ruka a že se vrátí nahoru.</p>
<img alt="" src="images/2012-04-02-v-jizerkach-na-sneznicich/6.jpg" />
<p>Trochu nás znepokojilo to, že s rukou nemohl vůbec hýbat a že ho to očividně
dost bolelo. Sice neomdléval, ale chvílemi to vypadalo, že k tomu nemá daleko.</p>
<p>A tak začala velká operace. Ondra s Kubou vyběhli nahoru do chatičky, kde
zrovna hlídala Jáňa, aby vytáhla mobil a zavolala horskou. Ondra ve výběhu do
kopce patrně pokořil všechny existující rekordy, bohužel mu nikdo čas neměřil.
Vrátil se po pár minutách i s kartičkou pojišťovny.</p>
<p>Sváťa s Jendou zatím doběhli na Štolpišskou (o které jsem se domníval, že je Kasárenská,
ale to už je drobnost) a stopovali projíždějící běžkaře, jestli by je nenechali
si zavolat. My jsme totiž pochopitelně zrovna nikdo mobil u sebe neměl.</p>
<p>První, koho se jim podařilo zastavit, byl nějaký Němec, milý pán s velkým Samsungem.
Když jsme se s Vojtou k silnici blížili, už Sváťa mluvila s dispečinkem
na 112. Moc si s nimi asi nerozuměla, protože jakmile jsem se přiblížil, se mobilu zbavila.</p>
<p>Já si s pánem v centrále nerozuměl o moc víc, protože ať jsem se snažil sebevíc,
nemohl najít, kde asi jsme. Nakonec jsme se nějak domluvili a on slíbil,
že to předá horské a že se nám ještě ozvou.</p>
<img alt="" src="images/2012-04-02-v-jizerkach-na-sneznicich/7.jpg" />
<p>My se zatím pomalu s Vojtou, celou tlupou i panem Němcem vydali pomalu směrem
ke Smědavě. Pan Němec byl vůbec super. Já si z němčiny nepamatuji nic normálně,
natož v takovéto situaci. On pro změnu neuměl moc anglicky, tak jsme se
domlouvali tak všelijak.</p>
<p>Ve Smědavě jsme zalezli do hospody a čekali na příjezd horské. Opravdu po pár
minutách přijel chlapík na skútru. Sympaťák. A navíc my máme u tamější horské
už docela jméno. Když před pár lety sváželi Jendu z chaty, byla to jejich akce
roku a docela rádi na ni vzpomínají.</p>
<p>Pak jsme všichni společně čekali na příjezd záchranky. Mezitím se rozběhlo
organizování co dál. Vojtu měli převézt do Frýdlantu. Trochu jsme se báli,
co tam s ním provedou a sháněli jsme někoho, kdo by se o něj mohl postarat.</p>
<p>Jak to přesně probíhalo mám jen hrubou představu. Každopádně se rozdrnčely
telefony po půlce republiky. Nakonec to dopadlo dobře. Vojtu v nemocnici
prohlédli a nic mu nezjistili (mimochodem teď už má ruku v sádře, ve Frýdlantu
to prohlédli špatně), Vojta přespal u Bajzíků v Liberci a ráno ho horská
odvezla až pod kopec na skútru. Díky!</p>
</div>
<div class="section" id="odpocinek-pro-vedouci">
<h2>Odpočinek pro vedoucí</h2>
<img alt="" src="images/2012-04-02-v-jizerkach-na-sneznicich/8.jpg" />
<p>My se zatím pomalu vrátili na chatu (taky jsme se svezli na skútru, heč). Večeře,
sezení u stolu, pití čaje, hraní na kytaru, povídání o našich školách a učitelích.
Klasický večer.</p>
<p>Další den jsme Tchoře vyslali na výpravu na Černý vrch. Potřebovali jsme si promyslet
program na odpoledne a na večer, museli jsme vyzvednout Vojtu a tak jsme si
potřebovali od našich náročných zodpovědných postavení trochu odpočinout.</p>
<p>Odpoledne se neslo v duchu her a odpočinku všech. Hrál se kufr, na kterém jsme si
s Jáňou dali záležet a některá slova stála opravdu za to. Hrála se zelená karta,
hrálo se cosi s biblickými postavami (já si ten název nejsem schopný zapamatovat),
hrál se gauč a kdoví, co všechno se ještě hrálo.</p>
<img alt="" src="images/2012-04-02-v-jizerkach-na-sneznicich/9.jpg" />
<p>Odpoledne nám tak rychle uteklo a přiblížil se večer. Ten byl pečlivě naplánován.
Jen co padla tma jsme nazuli sněžnice a vydali se směrem k Zelenému vrchu. Každé
družstvo dostalo nejdříve za úkol vykopat záhrab, ve kterém by dokázali přežít
noc. Trochu jsme jim to usnadnili a nenechali je kopat záhraby holýma rukama - dostali
po jednom hrnci.</p>
<p>Když byly záhraby vyhrabány, přišla náročnější část. Uvařit si čaj. S krabičkou
ve které byly pouze tři sirky, s jedním pytlíkem čaje, trochou papíru a spoustou sněhu okolo.
A musí se uznat, že si všichni vedli velice dobře. Chvíli oheň hořel všem,
Sváťa s Jendou dokonce dokázali přivést vodu téměř k varu a kdyby se nám už nechtělo
domů, určitě by se jim vařit začala. Je pravda, že čaj byl cítit vším možným, jen
tím čajem ne, ale to už je podružnost.</p>
</div>
<div class="section" id="a-chce-to-poradny-rusky-bunkr">
<h2>A chce to pořádný ruský bunkr…</h2>
<img alt="" src="images/2012-04-02-v-jizerkach-na-sneznicich/10.jpg" />
<p>Protože se nám kopání záhrabů zalíbilo, další den jsme věnovali podobné
činnosti. Rozděleni do dvou skupin jsme si dali za úkol postavit pořádné
pevnosti. Byl jakýsi mlhavý plán, že by se je dalo využít pro nějakou hru,
nakonec ale pro dokonalost bunkrů z toho sešlo. Některá zabezpečení pevností
se svou nebezpečností mohly směle rovnat s ostnatým drátem pod proudem.</p>
<p>Když jsme se dost vyřádili, trochu uklidili jizerský prales a pochutnali
si na polévce, vydali jsme se na procházku po okolí. Po Kasárenské jsme
zamířili směrem ke Knajpě. Cestou jsme hledali tatínky a překvapivě je
i nalezli.</p>
<p>U Knajpy jsme pro změnu pobavili pár běžkařů, když jsme si i se sněžnicemi
sedali do kolečka (více pochopíte z fotky). Po Pavlově cestě jsme se vrátili
zpátky k úpatí Jizery a začali podruhé stoupat na vrchol.</p>
<img alt="" src="images/2012-04-02-v-jizerkach-na-sneznicich/11.jpg" />
<p>Do chatičky jsme se dostali akorát ve správný čas, abychom začali chystat
večeři. Pak jsme zase seděli, jedli sušenky, popíjeli čaj.</p>
<p>Protože to byla naše poslední noc v Jizerkách, s pár nadšenci jsme vyrazili
na Jizeru ještě potřetí. Půlnoční vycházka, spousta světýlek. Krása.</p>
<img alt="" src="images/2012-04-02-v-jizerkach-na-sneznicich/12.jpg" />
</div>
<div class="section" id="jedeme-domu">
<h2>Jedeme domů</h2>
<p>A jak to tak bývá, po pár dnech nastal čas návratu. S tím spojené uklízení
chatky, zametání, zahrabávání záchodů, zavírání studánky… Práce nám šla od
ruky a tak jsme již po osmé milou chaloupku opouštěli.</p>
<p>Pak zase po Kasárenské ke Knajpě, z Knajpy dolů na Čihadla a hurá až do Josefáče.
Tam jsme se posilnili menším obědem, objednali místa ve Studentovi a za chvíli
už jsme sebíhali dolů na nádraží.</p>
<p>Nic nám neujelo, všechno klaplo. Snad až na to, že ve Studentovi pouštěli opět
Toma a Jerryho a poslední díl jsme opět nestačili dokoukat. V metru se naše
cesty rozdělily. Horažďovická parta pokračovala na Anděla, my na Hlavák.</p>
<p>Pak už vlakem až domů, sbohem a šáteček. A zase někdy příště.</p>
<img alt="" src="images/2012-04-02-v-jizerkach-na-sneznicich/13.jpg" />
</div>
Zelenáči na mistrovství2011-06-25T00:00:00+02:00Juda Kaletatag:zapisnik.glor.cz,2011-06-25:mcr-rogaining-2011.html<p class="intro">Omlouvám se, ale žádné fotky zničených nohou a utahaných tváři ke mně ještě
nedorazily. Nechcete-li o ně přijít, navštěvujte tuto stránku co nejčastěji.
Zároveň tak budete mít dobrý skutek, protože mi uděláte radost. Možná by k tomu
pomohlo stisknutí <span class="caps">CTRL</span>+D ;-)</p>
<p>Tak jsem se poprvé zúčastnil mistrovství, mistrovství České republiky. A to
konkrétně v rogainingu. Asi už z toho, že jste o něčem takovém v životě
neslyšeli, tušíte, že to mistrovství zas až takové terno nebude. Co to tedy
vlastně rogaining je?</p>
<div class="section" id="hodne-dlouhy-orientacni-beh">
<h2>Hodně dlouhý orientační běh…</h2>
<p>Ale ne tak úplně. Oproti klasickému orientačnímu běhu, se kterým má rogaining
dost společného, je tu i pár zásadních rozdílů. V klasickém orienťáku jde o
čas. Čím rychleji sesbíráte všechny kontroly v zadaném pořadí, tím větší máte
šanci se dobře umístit.</p>
<p>U rogainingu můžete zapomenout na to, že byste dokázali posbírat všechny
kontroly. To byste museli být buď hodně dobří, nebo by závod musel být opravdu
lehký. Z toho plyne, že nejde tolik o rychlost, jako o to, kolik kontrol
dokážete posbírat. Ty jsou ještě ke všemu různě bodově ohodnoceny…</p>
<p>Další rozdíl je v tom, že se rogaining neběhá v jednotlivcích, ale po dvou až
pětičlenných týmech.</p>
<p>Nejvyšší kategorie rogainingu je ta na 24 hodin. Pak jsou obvykle i kratší,
třeba na 12 nebo jenom na 6 hodin, ale to už není taková sranda. A jaké to je,
jít celý den a celou noc?</p>
</div>
<div class="section" id="doubledeckeri-vyrazi">
<h2>Doubledeckeři vyráží</h2>
<div class="figure">
<img alt="" src="images/2011-06-25-mcr-rogaining-2011/mapa.jpg" />
<p class="caption">Náš postup podle počítače. Ve skutečnosti byly úseky mezi kontrolami mnohem méně přímé…</p>
</div>
<p>Původně jsme měli být v týmu tři, ale třetí člen svoji účast odvolal. Takže
jsme s Jáňou Spěváčků vyrazili směr Bělá nad Radbuzou a pak pokračovali do
blízkého Smolova. Cestou nás naložil německý pár a ty čtyři kilometry nás
svezli. Jo, hodí se to, když se alespoň jeden člověk z týmu dokáže německy
domluvit. Taky bych to chtěl umět…</p>
<p>Start závodu byl až druhý den, v sobotu, v poledne. Do té doby se tak různě
polehávalo po území základního tábora, vymýšlely se různé strategie a postupy a
čekalo se, až to konečně přijde.</p>
<p>A když už se to konečně přiblížilo, dostal každý člen týmu speciální mapu a mohlo
se začít plánovat. To je mimochodem jeden z nejdůležitějších momentů závodu.
Musíte si totiž dát pozor na několik věcí: musíte být realisté a dokázat
odhadnout z mapy, jak rychle asi budete v terénu postupovat, vybrat správně
kontroly tak, abyste získali co nejvíce bodů. Ty lépe hodnocené kontroly jsou
samozřejmě na nedostupnějších místech.</p>
<p>Takhle, myslím, by to mělo fungovat, pokud to umíte. My to neuměli. Nad
mapou jsme seděli dlouho a váhali, kterou kontrolu vzít a kterou nevzít, kterou
si nechat na ráno a na kterou se vykašlat.</p>
<p>Ideální strategie je prý taková, udělat si dva okruhy - první vetší a
náročnější, pak se vrátit do tábora, na pár hodinek se vyspat a pokračovat po
kratším okruhu. I my si to tak naplánovali.</p>
<p>A když už sedíte nad mapou dost dlouho, zavolají všechny soutěžící k hromadnému
startu, padne výstřel a jde se. Někteří blázni i běží. Nechápu, jak někdo může
nebýt černoch a vydržet čtyřiadvacet hodin běžet. A ještě se neztratit. My se
vyhecovat nenechali a ač naše tempo bylo celkem svižné, neběželi jsme.</p>
<p>Zajímavé je, že hned po startu se soutěžící rozdělí na dvě skupiny, které
zamíří opačným směrem. Pak už lidé odpadávají od toho velkého chumlu pomalu.
Jen občas na rozcestí některý pár zabočí jinam než zbytek. Takže pokud se držíte davu,
nebývá problém dojít k první kontrole. Samozřejmě se ten vepředu nesmí splést.
My se davu drželi, samozřejmě pouze proto, že jsme měli úplně stejné úmysly a cestu,
a první kontrolu jsme opravdu našli.</p>
</div>
<div class="section" id="bazinky-hustniky-a-mokro-v-botach">
<h2>Bažinky, hustníky a mokro v botách</h2>
<img alt="" src="images/2011-06-25-mcr-rogaining-2011/zavod-dsc_6980.jpg" />
<p>Na pokračování závodu není zas tolik co popisovat. Prostě jdete a jdete, když
si myslíte, že jste kontrole dostatečně blízko, švihnete to azimutem do lesa a
pak, pokud máte štěstí, kontrolu najdete.</p>
<p>Občas se taky stane, že kontrolu nenajdete. Nebo že ji najdete úplně jinde, než
jste čekali. To je jedna z věcí, která dělá tenhle extrémní sport tak zajímavým.</p>
<p>A rozhodně to není zábava pro bačkory. K jedné kontrole jsme se museli dostat
přes poměrně velkou bažinu. Ne takovou, kde zapadáte po pás, ale takovou, ve
které když jdete půl hodiny, tak máte boty durch a náladu ještě horší.</p>
<p>Nicméně ze začátku se jde dobře. Jste ještě čerství a plní sil a hlavně - je
světlo. I nám bylo jasné, jaké nám světlo dává výhodu a snažili se urazit co
nejdelší kus, dokud se nezačne stmívat.</p>
<p>Protože jakmile je tma, přestává být hledání kontrol tak snadné. Pokud někdy
snadné bylo. A pokud se do toho přidá ještě mlha, ve které není vidět na metr
před sebe, máte o zábavu postaráno. Takhle se nás v krásné mlze sešlo na jednom
kopci asi sedm, pročesali ho v rojnicích skrz na skrz a nakonec jsme asi po
hodině kontrolu nalezli.</p>
<p>A pozor si musíte dávat i když kontrolu nehledáte. Ne všude vedou cesty a když
jsme z onoho kopce v mlze sbíhali, zamotali jsme se do hustníku, kterým se
prodírat nebyla žádná legrace.</p>
</div>
<div class="section" id="zpatky-a-spat">
<h2>Zpátky a spát!</h2>
<p>To už bylo dávno po půlnoci a my byli sotva za polovinou prvního plánovaného
úseku. V té chvíli už jsme si byli jistí, že naše plány byly značně nadnesené a
že těch dalších dvacet kontrol (ne-li víc) už nestihneme. Z mapy jsme si navíc
snadno dokázali spočítat, že do základního tábora nám zbývá okolo osmnácti
kilometrů, což jsou tři hodinky chůze. A pokud budeme chtít najít ještě nějakou
kontrolu, čas se ještě prodlouží.</p>
<p>A my ještě něco najít chtěli. Na další kontrolu s pořadovým číslem 42 jsme se
dostali bez problémů. I tu další jsme našli celkem rychle. Ale vzhledem k tomu,
že pro nás byla hodina na nalezení kontroly průměrná a půl hodina dobrá, bylo
už něco už kolem třetí ranní. V tu chvíli už jsme ptali sami sebe, v kolik
hodin začíná svítat.</p>
<p>V plánu jsme měli ještě asi tři kontroly, ale pak jsme se zase zamotali do
hustníků a jejich obcházení a když začalo svítat, rázovali jsme si to dolů z
kopce, na hony daleko od všech kontrol.</p>
<div class="figure">
<img alt="" src="images/2011-06-25-mcr-rogaining-2011/diplom.jpg" />
<p class="caption">Tak takhle vypadá diplom. Ještě jsme dostali medaili a nutelu.</p>
</div>
<p>Vysoká tráva byla mokrá, nálada podstatně chladnější než ráno a cesta, na
kterou jsme měli narazit, nikde. Mám za to, že právě odsud jsem si odnesl svých
osm klíšťat. Takže se tam nemusíte bát - všechna klíšťata jsou vysbírána.</p>
<p>Asi po dvou hodinách jsme se dostali k jedné vesnici, což pro nás znamenalo, že
jsme o něco dál od cíle, než by nám bylo milé, ale zároveň to byla dobrá zpráva
díky silnici, která vedla až domů.</p>
<p>V okolních lesích už pobíhali nadšenci, kteří se vydali na hledání hub a my se
pomalu blížili ke konci své vskutku celodenní výpravy. Na druhou část nezbyla
chuť ani síly a navíc jsme si říkali, že napoprvé nám bude z mistrovství ČR
stačit i to třetí místo. Já se o tom ještě nezmínil, ale v naší kategorii byly
pouze tři týmy.</p>
<p>Ve Smolově jsme se usadili v hash housu, hangáru s občerstvením a po zdolání
guláše, čaje a palačinek si "odpípli" cíl a prohlásili svůj závod za ukončený.
Od startu v té chvíli uplynulo přesně dvacet hodin, dvacet osm minut a dvacet dva
sekund. Takový dvojkový výkon si zasloužil minimálně dvouhodinový spánek.</p>
<div class="figure">
<img alt="" src="images/2011-06-25-mcr-rogaining-2011/casovy-rozpis.jpg" />
<p class="caption">Můžete si prohlédnout, jak dlouho nám to trvalo z jedné kontroly na druhou. Za povšimnutí stojí, že v hash housu jsme strávili přesně hodinu.</p>
</div>
<p>Za průběžného balení jsme naslouchali vyhlašovaní výsledků ostatních kategorií
a s překvapením si došli pro krásné druhé místo. Ti třetí za námi byli o
čtyřicet bodů - jedna kontrola, žádný velký náskok.</p>
</div>
<div class="section" id="a-snad-par-slov-na-zaver">
<h2>A snad pár slov na závěr</h2>
<p>Abyste tedy konečně měli představu o tom, co to rogaining je, zkusím ho krátce
a snad i přesně vystihnout: závod, ve kterém se až dvacet čtyři hodin můžete
prodírat hustníky, topit se v bažinách a sbírat šrámy a klíšťata, jen proto,
abyste jednou za čas mohli prohlásit, že máte opravdu dost, abyste mohli celý
další den prospat a pár dalších dnů věděli o svých nohou, které vám za tento
výlet patřičně vynadají.</p>
</div>
Velikonoce 2011: místy přísně střeženými2011-05-02T00:00:00+02:00Juda Kaletatag:zapisnik.glor.cz,2011-05-02:velikonoce-2011.html<p class="intro">Píše se rok 2011, zima, přes veškerá prvotní očekávání mírná, už za okny pomalu
mizí. My sedíme k večeru kolem stolů v bývalé hájovně na Zlaté Studně. Týden,
který jsme tu trávili, se chýlí ke svému konci. Nám to ještě nedochází, asi
tak jako trvá dlouho pochopit, že léto je pryč a přes podzim sem již nakukuje zima.</p>
<p class="intro">Pomalu se rozjíždíme do svých domovů. Se vzpomínkou na srdci, se šrámy na těle.
Na měsíc, měsíc a pár týdnů nás to zase vyplivlo do života školy, povinností,
zbytečností a starostí.</p>
<p class="intro">V tu dobu se již ale pomalu rozhýbává mohutné soukolí. Velikonoce jsou na dosah
a s přípravou mise do neprozkoumaných zákoutí pomáhá polovina Šumavy.</p>
<img src="images/2011-05-02-velikonoce-2011/uvod.jpg" alt="">
<p>A opravdu to bylo tak. Z jistých tradičních důvodů připadlo zorganizování
velikonoční výpravy zase na mne. Pokud naši historii trochu sledujete, možná si
i pamatujete počty lidí na předchozích velikonočních výletech.</p>
<p>Úplně první se udál roku 2008. Tenkrát jsme do sněhu a nepohody vyrazili čtyři.
O rok později nás jelo o jednoho víc. A loni jsme byli opět ve čtyřech. To jen
abyste pochopili nemalý rozdíl mezi organizováním předchozích výprav a té
letošní. Letos nás totiž jelo jedenáct.</p>
<p>Ale vezmu to od začátku. Krátce po skončení Zlaté Studny mi napsala Jáňa. Kromě
toho, že jsme zhodnotili a zanalyzovali skončivší akci, jsme začali osnovat i
plány na Velikonoce. Jáňa poznamenala, že Luboš Novotný ví o nějaké chatce na
Šumavě a navrhla toho využít.</p>
<p>A tak slovo dalo slovo, párkrát jsme si s Lubošem zavolali a on dokázal sehnat
klíče od dvou chatek. A protože mne velice zajímalo, jak vypadají a taky jsem
nechtěl někam jen tak jet naslepo, vyrazil jsem se na ně podívat.</p>
<img src="images/2011-05-02-velikonoce-2011/aktivity.jpg" alt="">
<p>Šel jsem ještě s Ondrou a Vojtou a během celodenního pochodu jsme je zvládli obejít.
Zjistili jsme, že první z nich, Hrabůvka, je na nás až příliš luxusní, ale na
krásném místě. Druhá byla kousek od jezera Laka a byla dost malá, ne tolik luxusní,
ale s jistým osobitým kouzlem.</p>
<p>Volba tedy padla na tu první. Pomalu jsem začal obesílat pozvánky všem možným
lidem, kteří s námi buď byli na Zlaté Studně nebo někdy před tím nebo nám prostě
padli do oka a my si na ně vzpomněli.</p>
<p>Vidina krásné chaty asi zabrala a jak už jsem psal, jelo nakonec jedenáct lidí.
Kromě starých ostřílených Tchořů - mne, Jáni, Bětky a Kláry a těch už také dost
ostřílených Sváti, Áni S., Ondry a Vojty s námi poprvé jel Jéňa Vaňkát a Áňa Štrunců
a pokud mne paměť neklame, tak byla poprvé i Bláňa Spěváčků.</p>
<div id="den-prvni" class="section">
<h2>Den první</h2>
<p>Doprava na chatu probíhala ve dvou skupinách. Já vedl tu, která to měla blíž
přes Špičák, Jáňa vedla partu z Horažďovicka. Slíbila, že taky něco napíše, tak
se snad dozvíte i jak probíhala jejich cesta.</p>
<p>My vyšli od Novotných ze Špičáku, přesně podle plánu, těsně po osmé. Vystoupali
jsme až na Pancíř. Tam jsme našli kešku, kterou se nám nepodařilo najít, když jsme
tam byli posledně. Cestu jsme už znali, od Tomandlova křížku po vrstevnici a přímo,
přes bažinky a potůčky, až na chatu.</p>
<img src="images/2011-05-02-velikonoce-2011/vecer.jpg" alt="">
<p>Asi půlhodinky jsme si tam hráli s kohoutky a uzávěry, než konečně začala téct na
chatě voda a my mohli dát vařit čaj. Jen co se nám to povedlo, dorazila i druhá
skupina a všichni jsme se začali postupně na chatě zabydlovat. Holky se zmáčkly
do většího pokoje, kluci měli dost prostoru ve druhém.</p>
<p>Mám takové tušení, že jsme dali lehký oběd a vyrazili na průzkum. Kláře, která
neměla dost sil a povolení od doktora na chození s námi, jsme svěřili hlídání
chaty a vaření večeře. Sami jsme se vydali směrem ke třetí chatě. Od té jsme
klíčky neměli - je totiž už určená ke zbourání a ani se do ní příliš nesmí. Což
je celkem škoda, ze všech těchto chatek je úplně na nejhezčím místě.</p>
<p>Pak jsme to švihli přes kopec Sup na kopec Javorná. Cestou jsme hráli tu hru,
jak jeden má píšťalku a když zapíská, ostatní se musí co nejrychleji poschovávat
a vydrželo nám to až na samotný vrchol.</p>
<p>Tam jsme objevili "Knihu návštěv", což na takovém malém kopci celkem překvapí.
Samozřejmě jsme se náležitě podepsali a pokud někdy na tento kopec zavítáte,
určitě si náš záznam dohledejte. Je ze čtvrtka 21. dubna 2011.</p>
<p>Cestou zpátky jsme pocítili to, že jsme si nevzali žádné pití ani svačinu.
Slabší jedinci začali okusovat lišejníky, žvýkat kořínky a podobné věci.
Ti silnější jenom začali básnit o jídle, jak bývá zvykem. Když se nám
podařilo natrefit na potůček, nikdo si nedělal starosti o své zažívání
a všichni si vychutnali pramenitou vodu Šumavy.</p>
<img src="images/2011-05-02-velikonoce-2011/aktivityII.jpg" alt="">
<p>Po návratu do chaty jsme vytáhli stolek ven a opekli si párky nad ohněm.
Hrály se také Aktivity. Ukazování, popisování a kreslení všeho možného
i nemožného.</p>
<p>Pak zašlo slunko, začala být zima a my se stáhli dovnitř. Hráli jsme
ověřené hry - zvířata a vraha. Vrah je klasika, zvířátka už se také
pomalu ohrála, navíc jsme byli unaveni čerstvým povětřím a tak jsme šli
docela brzo spát.</p>
</div>
<div id="druhy-den" class="section">
<h2>Druhý den</h2>
<p>Jak jinak začít, než rozcvičkou a dobrou snídaní, že? Mám za to, že byly
chleby s něčím nahoru. Tento den nás čekal velký výlet. Sice jsme neměli
úplně jasno kudy půjdeme, zato jsme měli jasno, kam chceme dojít - na Polom.</p>
<p>Zamávali jsme Kláře a přes vysoce chráněné oblasti to napálili přímo na Gerlovu
Huť. Pak jsme chvilku šli po značených trasách, za zatáčkou jsme ale opět
vskočili do lesa a začali se prodírat na první vrchol - Tok (1 023).</p>
<p>Oklepali jsme větvičky, které se na nás nachytali při průchodu solidním
hustníkem a začali zase zbíhat dolů. Tentokrát se nám podařilo natrefit
na jakýsi průsek a až na asfaltku se celkem dalo jít.</p>
<img src="images/2011-05-02-velikonoce-2011/krajinka.jpg" alt="">
<p>Měli jsme namířeno na Sklářský vrch (1 195). Vzali jsme to proto opět
lesem vzhůru, tentokrát byl naštěstí pěkně vzrostlý. Až na konci se to pokazilo,
a tak jsme tento vrchol jenom obešli a pustili se rovnou na Polom (1 295).</p>
<p>A na Polom je stoupání opravdu pěkné. Ale ten výhled z něj… Chvilku jsme se
váleli na měkké trávě a užívali si pocit zdárného dobytí. Pak jsme sešli
k odpočívadlu Nad Polomem (celou dobu jsem měl za to, že to bylo Pod Polomem,
možná jenom jiná mapa…)</p>
<p>Protože jsme věděli, že budeme chodit po horách celý den, vzali jsme i
plynovou bombu na uvaření polévky. Nesl jsem to já ve vypůjčeném batohu.
Zhruba v tu dobu, kdy jsme scházeli z Polomu, mi došlo, že jsem zapomněl
vzít sirky. Školácká chyba.</p>
<img src="images/2011-05-02-velikonoce-2011/hadi.jpg" alt="">
<p>Byli jsme tedy bez polévky. Chleby, co jsme měli, byly už snědeny a v břiše
začínalo pomalu kručet. Ani Jánina komunikace s projíždějícími Němci nebyla
úspěšná, zapalovač neměli. A tak jsme byli o hladu.</p>
<p>Nějakou dobu jsme se váleli okolo odpočívadla, nahřívali se na rozpáleném
asfaltu a spali. Pak nastal čas pro návrat. Tentokrát jsme to vzali po
pěkných cestách, už žádné husté neprostupné lesy. V protékajícím potoku jsme
doplnili vodu a zvesela si to vykračovali domů.</p>
<p>Od Gerlovky jsme nechtěli jít trapně stejnou cestou, jako jsme šli ráno. A tak
jsme to vzali nejdříve směrem na Hoffmanky a pak hodně dlouho azimutem. Potkali
jsme asi jen tři bažinky, dva potoky a jeden neprostupný hustník. Skoro pohodlnější
než po cestě.</p>
<img src="images/2011-05-02-velikonoce-2011/vecerIII.jpg" alt="">
<p>Večer jsme patrně opět hráli nějaké hry. Možná, že ten večer začaly holky mlátit
hrníčky o stůl. Na <span class="caps">FB</span> kolovalo jeden čas video, malou představu můžete získat i z fotky.</p>
<p>Vůbec ten stůl si dost při naší návštěvě prožil. Když se do něj nemlátilo hrnky,
tak se mlátilo rukama. Určitě jsme měli taky něco k večeři, ale to po mně nechtějte,
možná to byla čočka, možná taky ne.</p>
<p>Když se setmělo, začali se hrát upíři. My máme rádi hry, při kterých se vzájemně
mordujeme a upíři byli v tomhle skvělí. V zhasnutém baráku vás pár upírů se syčením
nahání, škrtí a vy musíte bez hlesu padnout k zemi. Jakmile o vás zakopne nějaký
normální člověk, zakřičí mrtvola, rozsvítí se a hra se přeruší. Samozřejmě jde o to,
odhalit všechny upíry.</p>
<p>Veliká sranda je to i z toho důvodu, že se pohybujete v naprosté tmě a tak se občas
stane, že potkáte zeď, kde byste ji rozhodně nečekali.</p>
<p>Po výletě jsme byli ale jaksepatří stahaní a tak netrvalo dlouho a všichni
skončili ve svých postýlkách.</p>
</div>
<div id="treti-den" class="section">
<h2>Třetí den</h2>
<p>Tento den jsme měli celkem jasný úkol - musíme naštípat co nejvíce dřeva
a tím si svůj pobyt zde zaplatit. Měli jsme připravené nařezané špalky,
od těch malých a příjemných, po velké a nezdolné.</p>
<p>Jenže sekyrky jsme měli jen tři a to ke všemu pouze jednu pořádnou a tak
to rozhodně nebyla práce pro všechny. Rozhodlo se, že kluci zůstanou na
chatě a budou štípat, jen budou třísky odletovat.</p>
<img src="images/2011-05-02-velikonoce-2011/ja.jpg" alt="">
<p>Trochu problém byl program pro holky. Jen tak flákat se na chatě, to nejde.
Naštěstí ale toužily po civilizaci a tak souhlasily s tím, že si udělají
výlet do Rudy, dokoupí zásoby a hlavně sušenky.</p>
<p>Trochu jsem se divil jejich nadšení, na kterém se možná přičinilo i moje
prohlášení, že za chvíli budou zpátky. A tak vyrazily.</p>
<p>Na chatě jsme mezitím štípali a štípali, užívali si sluníčka a odpočívali.
Stihli jsme naštípat skoro všechno, málo toho nebylo.</p>
<p>Co se všechno přihodilo holkám na jejich cestě možná někdy odhalí
Jáňa. Každopádně se za chvíli nevrátili. Nevrátili se ani na oběd. Vrátili
se až k večeru, správně unaveny, ale se sušenkami v batohu. Ty byly nakonec
už dlouho předem očekávány.</p>
<p>Večer jsme si opět dali nezbytnou dávku her a zábavy, co povídat.</p>
</div>
<div id="ctvrty-den" class="section">
<h2>Čtvrtý den</h2>
<p>Čtvrtý den, den poslední. Byla neděle. Holky byly unavené po včerejším
výletu a moc se jim nikde trajdat nechtělo. Zato kluci měli energie přespříliš
a nutně potřebovali opustit chatu.</p>
<img src="images/2011-05-02-velikonoce-2011/putovani.jpg" alt="">
<p>Nakonec jsme se všichni vypravili směrem na Suché studánky. To byl vytoužený
Ondrův cíl, protože se tam kdesi v ruinách starého statku měla skrývat
keška<sup id="sf-velikonoce-2011-1-back"><a title="Taková malá krabička. Sbírání kešek teď dost letí. Pro přesnost, správně je to geocaching." class="simple-footnote" href="#sf-velikonoce-2011-1">1</a></sup>.</p>
<p>Vycházkovým krokem jsme se dostali až k rozcestí Na Suchých studánkách. Pěkné
místo na kopci, vidí se z něj daleko. A hluboko pod kopcem ležely ony Suché studánky.
Holkám se to pochopitelně sbíhat nechtělo a tak se samy vydaly směrem na hřebenovku
a na Pancíř.</p>
<p>My kluci si to doslova seběhli dolů a jali se hledat. Ruin jsme tam našli dost,
ale kešku žádnou. Po chvíli jsme usoudili, že je to marné a začali opět stoupat
tím krpálem vzhůru. Bylo krásně, na duben celkem horko, vidět bylo široko do kraje.</p>
<p>Kousek za rozcestím Na suchých studánkách, na tom rozcestí, jak jsme se rozdělili,
stála kaplička. Kupodivu byla odemčená. Mezitím, co jsme prozkoumávali její obsah,
oběhl Ondra ruiny kousek od kapličky. A jak jinak. Kešku tam našel. To víte, že
jsme trochu prskali. Výškový rozdíl mezi Suchými studánkami a Na suchých studánkách
jsme dobře pocítili.</p>
<img src="images/2011-05-02-velikonoce-2011/odpocinek.jpg" alt="">
<p>U Tomandlova křížku jsme se potkali s holkami, které už se vracely z Pancíře. Nikam
dál se jim nechtělo a tak i přesto, že bylo teprve poledne, jsme se otočili směrem
k domovu.</p>
<p>A protože bylo opravdu krásně, vytáhli jsme karimatky před chatu a užívali si hřejivých
slunečních paprsků, četli místní sbírku Reflexů, novin a vlastní povinné četby.</p>
<p>Měli jsme ještě spoustu jídla. Samozřejmě se nám nechtělo tahat si to zpátky domů.
A tak se celé odpoledne vařilo, peklo a smažilo a večeře se skládala ze tří chodů,
případně čtyř, jak kdo chtěl.</p>
<img src="images/2011-05-02-velikonoce-2011/vecerII.jpg" alt="">
<p>Mezi vybranými pochoutkami byla tuším bramborová kaše s cibulkou a salámem, těstoviny -
na sladko nebo se zbytkem cibulky, půl litru trochu řidšího pudingu pro každého,
zbytek gulášové polévky od včera.</p>
<p>Večer měla být jakási stezka odvahy a tak jsem ji šel ještě za šera připravit.
V chatě se mezitím opět škrtili - hráli na upíry. Když už byla úplná tma,
šel jsem zapálit navigační svíčky. V té chvíli mi došlo, že jsem to asi trochu přepískl.</p>
<p>Postupně si trasu všichni prošli - průměr byl nějakých dvacet minut. Nikdo se
naštěstí neztratil a tak jsem někdy kolem třetí hodiny mohl jít posbírat dohořívající
svíčky a taky si lehnout.</p>
</div>
<div id="paty-den" class="section">
<h2>Pátý den</h2>
<img src="images/2011-05-02-velikonoce-2011/navrat.jpg" alt="">
<p>Pátý den, den poslední. A to už znáte. To je pokaždé stejné. Nejdřív se
všichni sbalí, mezitím se udělá snídaně, dojí se poslední zbytečky. Následně
se vynesou batohy před chatu a začne se uklízet. Všichni pobíhají po baráku
sem a tam, sbírají zapomenuté ponožky a kalhoty.</p>
<p>Nakonec se provedou takové ty technické věci - zastaví se voda, naposledy
se spláchne záchod, zkontroluje se, jestli je všude zameteno a vytřeno a pak
se slavnostně zavřou okenice a chata se zamkne.</p>
<p>A pak se vyrazí. Ondra s Vojtou odběhli jako první, aby ještě stihli pomlázku.
Já s Jéňou jsme vyrazili za nimi, směr Špičák, na vlak. Holky na druhou stranu,
na Velhartice a do Čermné. Ty měly cestu zpět patrně nejzajímavější, ale o tom
už nic nevím.</p>
<p>Velikonoce za námi. Vzpomínek, fotek, zážitků nadosmrti dost.</p>
</div>
<ol class="simple-footnotes"><li id="sf-velikonoce-2011-1">Taková malá krabička. Sbírání kešek teď dost letí. Pro
přesnost, správně je to geocaching. <a class="simple-footnote-back" href="#sf-velikonoce-2011-1-back">↩</a></li></ol>To nejlepší z Ukrajiny2011-04-01T00:00:00+02:00Juda Kaletatag:zapisnik.glor.cz,2011-04-01:to-nejlepsi-z-ukrajiny.html<p>Je to už pár let, co jsme s Tchoříky v létě navštívili Podkarpatskou Rus. Výlet
to byl nezapomenutelný a co víc, vznikly tam také spousty fotek. Abyste se
nemuseli probírat všemi, strýček Sam, <a class="reference external" href="http://www.intra-info.net/cz/">známý bylinkář ze Šumavy</a>,
pro vás vybral ty nejlepší.</p>
<p>Pokud vás zajímá, jak jsme se tenkrát na Ukrajině měli, můžete si přečíst buď
<a class="reference external" href="http://blog.glor.cz/na-ukrajinu-pry-jsme-blazni.html">můj článek</a> nebo
<a class="reference external" href="https://docs.google.com/viewer?a=v&pid=explorer&chrome=true&srcid=0BwlwCxlM5bwJNmJjZWFhMmQtNjJjMC00M2JjLWFmN2MtNWUwYTVlYzdkMGIw&hl=cs">pohled očima Jáni</a>.</p>
<img alt="" src="images/2011-04-01-to-nejlepsi-z-ukrajiny/hrebenii.jpg" />
<img alt="" src="images/2011-04-01-to-nejlepsi-z-ukrajiny/hreben.jpg" />
<img alt="" src="images/2011-04-01-to-nejlepsi-z-ukrajiny/jenda.jpg" />
<img alt="" src="images/2011-04-01-to-nejlepsi-z-ukrajiny/chatrc.jpg" />
<img alt="" src="images/2011-04-01-to-nejlepsi-z-ukrajiny/sestup.jpg" />
<img alt="" src="images/2011-04-01-to-nejlepsi-z-ukrajiny/cesta.jpg" />
<img alt="" src="images/2011-04-01-to-nejlepsi-z-ukrajiny/jendaii.jpg" />
<img alt="" src="images/2011-04-01-to-nejlepsi-z-ukrajiny/podmrakem.jpg" />
<img alt="" src="images/2011-04-01-to-nejlepsi-z-ukrajiny/mlha.jpg" />
Goldbrunn 2011 - po stopách pašeráka2011-03-03T00:00:00+01:00Juda Kaletatag:zapisnik.glor.cz,2011-03-03:po-stopach-paseraka.html<p class="intro">Opravdu se omlouvám za to, že je to takové obsáhlé, zdlouhavé a nudné. Prostě jsem
psal a psal a psal. A těch věcí se opravdu stalo strašlivě moc. Dost jich muselo
být vynecháno.</p>
<p>S nepříliš vychladlou hlavou plnou emocí, dojmů a pohnutek, jak to tak
po týdnu s Tchoříky bývá, začínám sepisovat další část té naší kroniky.
Hned večer po skončení této akce. Ještě stále cítím vnitřní strany stehen,
bolavý sval pod ramenem, pálení slunce v očích a smrad našeho pokoje. Nejsem
si jist, jestli stihnu dnes či krátce po půlnoci článek dopsat, je toho opět
dost. Nuže popořadě.</p>
<div id="s-plnou-chatou-malych-deti" class="section">
<h2>S plnou chatou malých dětí?</h2>
<p>Už loni, když jsme o jarňácích byli na Zaječím skoku v Jeseníkách, Jenda
vyhrožoval, že příští rok by nás rád zapřáhnul do řehole vedoucích. Mělo to být
na již známých místech Zlaté Studny, v posledním zachovalém domu této vesnice
v bývalé hájovně. Zlatá Studna se nachází zhruba tři kilometry od Horské Kvildy
směrem na Zadov (Churáňov).</p>
<p>Určitě si dovedete představit, jak některé z nás (nechci mluvit za všechny,
ale rozhodně jsem nebyl jediný) znepokojila myšlenka chaty plné malých (ukřičených)
dětí, které budeme mít na povel. Trochu jsme z toho znervózněli.</p>
<p>Sraz měl být v sobotu ráno na parkovišti nad hotelem Olympia u areálu Zadov. Na
místo jsme se dostávali všelijak (asi tak jako podivné bytosti v knížce
Střetnutí). Já vyrazil už den předtím, v pátek, na Špičák k Novotným, abych
se mohl dobře vyspat a nemusel vstávat ráno moc brzo. Ráno jsme se cestou ještě
stavili na jedné křižovatce a nabrali Kryštofa.</p>
<p>Bez jakýchkoliv problémů jsme dorazili na dané parkoviště. Vylezli jsme z aut a
postávali na sluníčku. Libovali jsme si, že jsme na parkovišti dokonce na čas
přesně (ano, to není pravidlem). Kluci (Ondra a Vojta Novotných spolu s Vítkem)
se váleli ve sněhu, my je pozorovali pohledem starých a moudrých<sup id="sf-po-stopach-paseraka-1-back"><a title="Ani jedno není úplná pravda, ale tvářili jsme se tak." class="simple-footnote" href="#sf-po-stopach-paseraka-1">1</a></sup>] a čekali.</p>
<p>Čekali jsme nezvykle dlouho. Dokonce jsme si začali říkat, jestli jsme tu vůbec
dobře. Jenda nikde, nikdo jiný taky ne. Ujo to totiž bral s mezi-zastávkou a nabral menší zpoždění.
Když dorazil a s ním i Jáňa, začali jsme se chystat na konečný přesun k Zlaté
Studni. Moc se nás tedy na parkovišti nesešlo - Jenda, Kryštof, Jáňa, Klára, Ondra,
Vojta, Vítek a já. Od Horské Kvildy ale měly přijet další holky - Bětka s
Markétou. Áňa a Sváťa byly na závodech - to byla ona Jendova zastávka a k
podrobnostem jejich přesunu na <span class="caps">ZS</span><sup id="sf-po-stopach-paseraka-2-back"><a title="Zlatá Studna, jak jinak. Jsem líný to psát celé, tak si to budu takhle zkracovat." class="simple-footnote" href="#sf-po-stopach-paseraka-2">2</a></sup> se ještě dostaneme.
Odpoledne ještě přibyla Zuzka a tím se celkový počet ustálil na krásných třinácti
osobách. Mělo nás být o něco málo víc, ale řádily chřipky a virózy.</p>
<p>Trochu problém nastal s dopravou jídla. Protože jak bylo řečeno na parkovišti nás
bylo pár a jídla bylo jak pro regiment, do batohů se nám nemohlo přirozeně vejít. Plán byl
proto následující: vezmeme v batohu jen jídlo na oběd - to znamená pár pytlíků rýže,
kečup a cukr. Jestli si říkáte, že je to dost divná kombinace, pak vězte, že byla.
Chtěli jsme vzít k cukru i čaj, ale na ten se zapomnělo. K rýži mělo být také něco
jiného než kečup, ale nic jiného nebylo zrovna v kufru auta k nalezení.</p>
<p>Po dopravení se až na chatu měly holky začít vařit oběd, kluci mezitím vyložit batohy
a vrátit se s prázdnými zpět na parkoviště. A jak se řeklo, tak se také učinilo.
Vrátili jsme se k parkovišti a začali nakládat, vše od mléka v prášku, přes kaši v
prášku až k salámu, naštěstí ne v prášku. Trochu problém byl s vajíčky, která
překvapivě v prášku také nebyla. V batohu by se riskovalo rozbití a tak se využilo
toho, že Vojta neměl sebou batoh (kdoví proč) a celá krabice se mu přivázala na
záda. Po dojezdu z toho byl sice skoro na umření a ruce měl zmodralé a nemohl s nimi
hýbat (přeháním), ale jinak to zvládl. Stejně jako všichni ostatní. Dokonce i
ti, co vezli salám ho dokázali přivést v celku.</p>
<p>Po obědě jsme si udělali první kratší výlet - ze Studny k Matesovi a pak ke Třem Jedlím.
Na rozcestí kousek od Jedlí jsme se rozdělili - holky jely na Horskou Kvildu pro Zuzku
a kluci zpět na <span class="caps">ZS</span>. Myslím, že to nebylo za účelem odpočinku, ale bylo potřeba nanosit
dřevo, pootevírat dosud zavřené okenice a udělat spoustu dalších věcí.</p>
<p>V té době už chatu pomalu opouštěli nájemníci, kteří zde trávili čas před námi. Nechali
nám tu kečup, dali instruktáž k otevírání dveří a zmizeli. Chata byla od té chvíle jen naše.</p>
<img src="images/2011-03-03-po-stopach-paseraka/tlupa.jpg" alt="">
<p>Na letošním lyžáku bylo mnoho věcí revolučních. První z nich bylo to, že o mytí nádobí
po večeři se vždy hrála nějaká mezi-službová hra. Ten kdo prohrál měl smůlu a večer
strávil u talířů. Tou druhou věcí bylo to, že Jenda přestal omezovat dlouhé večery.
Sice to platilo jen pro starší, tuším, šestnácti let, ale to většině z nás stačilo.
Chcete vědět, jak se toto zvolnění režimu projevilo? Trochu předběhnu.</p>
<p>První večer jsme vydrželi zhruba do jedné, druhou noc polovina z nás do půl druhé (ta druhá polovina ještě
mnohem víc, myslím, že říkali něco o třech hodinách. Nebo o svítání? Teď nevím…).
Protože se ale každý den vstávalo v půl osmé (služba v sedm), začal se spánkový
deficit projevovat celkem brzo. To se dalo řešit všelijak, ale stejně to dopadlo tak,
že se prostě třetí den šlo spát po večerníčku.</p>
<p>První večerní hra o nádobí byla zároveň i hrou rozřazovací. Rozdělila nás do tří
družstev, jednalo se vlastně hlavně o vařicí party - Pašeráků, Převaďečů a Hraničářů.
Večer se četlo o králi Šumavy - Kiliánovi Nowotném, pašerákovi a převaděčovi z dob
minulého režimu. Protože se jedná o zajímavou historii, nebudu vás ochuzovat vlastním
převyprávěním, ale odkáži vás přímo na
<a class="reference external" href="http://www.moskyt.net/view.php?cisloclanku=2006100001">originální článek</a>.
V dalším vyprávění budu často odkazovat na nějaká místa související s tímto tématem,
pokud vám tedy bude nějaký pojem nebo místo neznámé, je možné, že ho naleznete tam.</p>
</div>
<div id="hledame-katerinu-a-obchod" class="section">
<h2>Hledáme Kateřinu a obchod</h2>
<p>Další den jsme měli velmi přesně naplánovaný. Potřebovali jsme na běžkách dojet opět
na parkoviště, pak se poskládat do auta a dojet na závody. První úkol ještě splnit
šel. Na parkoviště se nás všech jedenáct dostalo. Trochu problém byl naskládat se do
auta. Bylo totiž pro sedm lidí. Naštěstí jsme kluci (a děvčata) hubení a sedět se dá
pohodlně i ve více vrstvách. Auto protestovalo jen malinko.</p>
<p>Cestou jsme zpomalili u místa, kde začínal kanál 54, dnes nezajímavé místo kousek
od kasáren.</p>
<p>Závody, na které jsme jeli, nebyly nic nepatrného. Kousek od Vimperku se totiž hledala
nová Kateřina Neumannová. Tchoříci tam jeli podpořit Áňu a Sváťu a taky je nabrat do
auta a odvézt k Zlaté Studni. Někteří (přesné obsazení raději nechť zůstane
veřejným tajemstvím) si při těchto závodech stačili odskočit do Vimperka
a dokoupit zásoby a čerstvé pečivo (mlask!).</p>
<p>Po skončení závodů jsme se opět naskládali do auta a ano, počítáte dobře, tentokrát
se nás vezlo třináct. Tlumiče auta protestovaly opět o něco více, ale ještě se to
dalo vydržet.</p>
<p>Další zastávkou byla vesnice Nový Svět. Ta se totiž nachází kousek od Chalupské slati,
největšího mokřadu, který Kilián Nowotny musel překonávat. Prostředkem bažiny
podle našich zdrojů měl vést široký násep, po kterém se dá bez problému přejít.
Ten se nám podařilo nalézt snadno, ale bažina samotná by se dala určitě přejít
ještě někde jinde. Jenda to mezitím objel s autem a počkal na nás u Svinné Lady.</p>
<p>Popojeli jsme do Borové Lady a zašli si na polévku a Kofolu. Tu si dali asi všichni, krom Sváti, která
vykalkulovala, že je lepší dát si vodu, protože je jí víc za méně peněz. Ale někde
se stala chybička a tak dostala stejné množství vody jako my Kofoly. Úplně nadšená
z toho nebyla.</p>
<p>Zase jsme se nasáčkovali do auta a popojeli kousek proti proudu Teplé Vltavy. Asi
tři kilometry od Borové Lady se totiž nachází most u kterého Kiliána Nowotného
postřelili. Je u něho i pomník všem převaděčům a pašerákům, kteří pro tuto činnost
často obětovali i život.</p>
<p>Tam jsme vyndali běžky z auta, vzali je do ruky a vydali se směrem k Zlaté Studni.
Stal se z toho trochu pěší výlet s běžkama v rukou, protože jsme většinu cesty
šli po silnici, která byla z velké části pokryta souvislou vrstvou ledu, z trochu menší
části suchými místy a minimem sněhu.</p>
<p>Lepší to začalo být až když jsme přešli silnici (kousek od rozcestí, které na mapě vidím
označené jako Pod Hůrkou). Tam jsme nasadili lyže a vydali se zakázanými místy 1. zóny
národního parku přes mokřiny a kleč. Kousek od cíle naší cesty po nás začal střílet jakýsi
strážce, ale pak raději vzal do zaječích. Byl to Jenda, který auto převezl na Horskou
Kvildu a pak se nám vydal naproti.</p>
<p>Od toho večera jsme tedy na chatě byli již všichni. Nevím, proč, ale nemůžu si dost
dobře vzpomenout na jednotlivé večery a tak doufám, že to moc nepomotám. Mám za to,
že druhý večer četl Jenda pokračování příběhu o králi Šumavy. Opět raději odkáži na
<a class="reference external" href="http://www.moskyt.net/view.php?cisloclanku=2008100003">originální článek, tentokrát o trochu smutnější události</a>.</p>
<p>V pondělí jsme se vydali hledat trosky Pöslova domu. Měly být kdesi v místech, přes
které jsme den před tím projeli, když jsme se vraceli zpět domů. Takže nás opět čekala
cesta do neprostupné kleče. Ale většina z nás (možná všichni) si takovéhle prodírání
terénem užívala více, než kdyby musela jet dlouhé kilometry nudnou stopou. Ani nevíte,
jak krásně se mezi klečí bruslilo a kličkovalo.</p>
<p>Ruiny domu jsme našli až překvapivě rychle. A protože jsme měli ještě spoustu času,
zahráli jsme si kousek odtud pár her. Ukazovalo se na sever (nepoměrně přesněji, než
loni na Zaječím Skoku) a házelo se oštěpem. A také se běžel závod o večerní nádobí.</p>
<p>Byla asi hodina před polednem a my byli na oběd pozváni k malým dětičkám na Horskou
Kvildu. A tak nás Jenda poslal po týmech samotné, ať si zkusíme
<span class="caps">HK</span><sup id="sf-po-stopach-paseraka-3-back"><a title="Další zkratka - HK pro Horskou Kvildu." class="simple-footnote" href="#sf-po-stopach-paseraka-3">3</a></sup> najít sami.</p>
<img src="images/2011-03-03-po-stopach-paseraka/kluci.jpg" alt="">
<p>Jak se dalo očekávat, všem se to podařilo zvládnout bez problému, však to byl kousek
a v známých krajích, známým směrem. A tak jsme se na chatě u Musila dočkali polévky
i těstovin s flákem masa a omáčkou - rajskou?</p>
<p>Po obědě na nás vytáhl Martin Satorie bonboniéru, kterou nám slíbil darovat za to,
když se alespoň jeden z nás vykoupe v potoce za chatou a vydrží ve vodě alespoň
deset vteřin. A my, protože nejsme žádné máčky, žádné béčka, jsme řekli, že tam vlezeme všichni.</p>
<p>Tak jsme se svlékli do trenek, a vyběhli za chatu. Tam jsme se opravdu všichni ponořili
do ledové vody Hamerského potoka. Všechno se fotilo a natáčelo, takže až jednou narazíte
na nahrávku, asi se dobře zasmějete. Nejvíce se proslavily Jendovy tanečky, které prováděl
poté, co vylezl z vody.</p>
<p>Když jsme se všichni umyli, vrátili jsme se zahřát k topení do chaty. Chvíli jsme ještě
popíjeli teplý čaj a pak vyrazili zpět na <span class="caps">ZS</span>. Zde se asi poprvé začal projevovat krásný
trend letošní zimy - kopce a kopečky (a podle názoru Áni i lehce nakloněné rovinky) se vycházeli
zásadně pěšky, s běžkami v rukách. Samozřejmě se našli i tací, kteří byli líní se sehnout
k vázání, ale těch bylo málo…</p>
</div>
<div id="memorial-michala-novaka" class="section">
<h2>Memoriál Michala Nováka</h2>
<p>A protože bylo ještě odpoledne, slunce krásně svítilo a my přece nemohli jen tak zůstat sedět
v chatě, vyběhli jsme před ní a začali dupat přes lyžařské stopy a hrát nejrůznější hry. První
byla inspirována vyprávěnými příběhy - tým <span class="caps">PPS</span><sup id="sf-po-stopach-paseraka-4-back"><a title="Pomocné pohraniční stráže - jednotky, které za komunistů pomáhali dobrovolně, z nadšení, hlídat státní hranice před vnějšími vlivy." class="simple-footnote" href="#sf-po-stopach-paseraka-4">4</a></sup> měl za úkol ohlídat jisté území a druhý tým pašeráků a převaděčů
se jednak musel dostat přes toto území a hlavně přenést americkou vysílačku.</p>
<p>Hráli jsme dvakrát a pak se vrhli na trochu akčnější hru - žhavou uličku, běh smrti,
jatka. Jak chcete. Od chaty dolů z kopce vede krásná cesta prostředkem lesíka, do
lesa je krásně zasazená, země se na obou stranách zvedá. Na těchto vyvýšených místech
stáli střelci se zásobou šišek. Po zapískání se odshora odvalilo druhé družstvo
a kdo nebyl zasažen, ten přežil a vyhrál. Pro velký úspěch se hrálo snad šestkrát
za sebou.</p>
<p>A pak konečně přišla hra, na kterou jsme se všichni těšili. Pravé tchoří ragby. Takové,
jaké se hrálo loni na Zaječím Skoku s Michalem. Takové, při kterém jsem si podruhé
už radši sundal brýle. I když minule vydržely skoro až do konce. Skoro. A mač začal.
Podle chybějícího člena z loňské výpravy byl pojmenován jako "Memoriál Michala Nováka".
A byl to mač opravdu drsný. Po pár hrách měl kde kdo už bolavá místa, naražené kosti, otlučenou hlavu.</p>
<p>Největší zábavu vždy poskytoval Kryštof. Pamětníci vypráví, že dokázal chytit tři lidi a
přejít s nimi přes značný kus hřiště. Ale ani my, druhý tým, jsme se nevzdávali a bojovali
z plných sil. Asi po hodině už jsme sotva šoupali nohama. A pak jsme ještě dost dlouho hrát
vydrželi. Od našich bojů nás odvolal až Ujo, který mezitím připravil večeři.</p>
<p>K večeři jsme se nějak doploužili, dali si čaj a dokázali se trochu oklepat, takže večer
mohl začít.</p>
<p>Z Horské Kvildy jsme si přivezli draze zaplacenou bonboniéru a těšili se, jak si ji večer rozbalíme.
Ta chvíle nastala, i když jsme na to málem zapomněli. Vůbec letos se na sušenky k večernímu
posezení dost často zapomínalo a tak jich většina zbyla na poslední den. Rozbalili jsme tedy
nejdříve fólii, která bonboniéru kryla (jak to tak bývá). Pak nadzvedli víko. Následoval
příval nejrůznějších drsných slov, třeba: "No to teda!", "Cože?!?", "Jak mohli?". V bonboniéře
byly totiž místo slaďoučkých bonbonů položeny nakrájené plátky mrkve. Začali jsme plánovat odplatu…</p>
<img src="images/2011-03-03-po-stopach-paseraka/mrkev.jpg" alt="">
<p>Poté jsme si také zahráli osvědčenou klasiku - "Vraha". Hra, která vznikla kdysi ještě na Jizeře,
kde jsme ji hráli pořád dokola, každý večer několikrát. Až z toho byly noční můry a špatné
spaní. Tím se nám trochu ohrála a tak jsme ji tenhle večer hráli až po hodně dlouhé době.
Pokud znáte městečko Palermo, tak takhle hra je hodně podobná, ale poskytuje trochu více adrenalinu,
dedukce a krutosti - poprava bývá klasicky sněhem za krk… Pár her nám stačilo,
jinak bychom z toho zase začali bláznit. Poté jsme si ještě zahráli Jendovu hru, taky "Vraha", jen
trochu jiného. Ten byl ještě akčnější. Skončil tak, že většina lidí ležela na podlaze
v místnosti a vzájemně se škrtili a křičeli. Prostě krása!</p>
<p>Poté byli mladší posláni na kutě. My starší ještě pár hodin vydrželi u svíček a postupně
jsme odpadávali. Někteří toho i tak nestihli moc naspat.</p>
</div>
<div id="az-za-prameny" class="section">
<h2>Až za prameny</h2>
<p>Další den si pamatuji o něco lépe, hlavně co se týče jídla. Naše žrádlparta totiž měla službu.
Takže nám den začal o půlhodinky dříve, připravili jsme stejnou snídani jako už dvě služby
před námi - nakrájeli chleba a uvařili čaj. Rozcvičku, snídani a takové věci snad už
zmiňovat nemusím.</p>
<p>V tento den nás čekal asi nejdelší výlet, který jsme za celý pobyt podnikli. Přes Kvildu
jsme měli dojet až k pramenům Vltavy a pak ještě dál k německému jezeru Reschbach Klause.
Na tomto místě se totiž setkával Kilián s agenty <span class="caps">CIC</span> (předchůdce <span class="caps">CIA</span>).</p>
<p>Ze včerejších událostí jsme se mohli sotva hýbat, svaly bolely a celkové vyčerpání bylo znát.
Navíc počasí nebylo pro běžkování úplně ideální - namazat se nám nepovedlo, snad to
ani na té směsi starého sněhu a ledu nešlo, jen jsme si klistrem zapatlali lyže. Většinu
času jsme proto probuslili nebo šli pěšky. Já s Kyšem prakticky celou druhou půlku cesty
z Kvildy k pramenům. Po sněhu se totiž pohybovalo podstatně lépe s běžkami na rameni
než pod nohama.</p>
<p>Za prameny jsme se vnořili do zakázané zóny <span class="caps">NP</span> a překročili hranici k jezeru. Mezi mrtvými
stromy to nebyl problém a přes jezero jsme si to přebruslili až k hrázi. Tam jsme si dali
svačinu a trochu delší chvilku poseděli - zkoušeli jsme pevnost ledu, házeli po sobě koule
a Jenda předváděl rozzlobeného německého dědečka (k podivu dvou starších Němců, kteří stáli opodál).</p>
<img src="images/2011-03-03-po-stopach-paseraka/hute.jpg" alt="">
<p>Pak následovala cesta zpátky, tentokrát běžnou cestu - přes Bučinu směrem zpět na Kvildu.
Opět střídáním pěší chůze a běžek jsme se dopravili až na Kvildu, pak známou trasou
na <span class="caps">HK</span> a ještě známější cestou až domů na <span class="caps">ZS</span>.</p>
<p>V této době padl první z členů výpravy, udolán nějakou virózou a kombinací nevyspání,
ragby a ledové vody v potoce - Kryštof.</p>
<p>K večeři byla čočka s vajíčky a cibulkou. Až na to že se nám čočka lehce připálila (to stejně
nikdo, kdo nebyl v kuchyni nepostřehl) to byla strava celkem dobrá a vydatná. Večer
jsme byli všichni natolik vyčerpaní, že jsme odložili společné posezení na příště a
šli spát.</p>
<p>Ráno se Kryštof odstěhoval z klukovského pokoje do svého vlastního, na marodku.
Ne že by se úplně bránil. Celkem si v tom liboval. Pravdou totiž je, že postupem
času se stal náš pokoj neobyvatelným kvůli přílišným výparům ze smradlavých ponožek.</p>
</div>
<div id="puding" class="section">
<h2>Puding!</h2>
<p>Byla středa. Na odpoledne byli pozvaní prckové z <span class="caps">HK</span> spolu s vedoucími. Proto jsme se
nemohli vydat nikam daleko.</p>
<p>Pro malé jsme měli přichystaný "skvělý" zlatostudniční puding. V původním plánu bylo,
že pro děti uděláme normální puding, slaďoučký jak med. Takový aby děti slintaly
blahem, až ho budou jíst. A pro vedoucí ten pravý puding. S dostatkem soli, jak se
na Zlatou studnu patří<sup id="sf-po-stopach-paseraka-5-back"><a title="To se vztahuje k tříleté historii, kdy jsme byli na ZS poprvé. Tenkrát jsme se zrovna vrátili z šíleně dlouhého výletu. K večeři měl být puding, ale jakýmsi nedopatřením se namísto cukru dostala do pudingu sůl. Nedovedete si představit, co kilo soli s pudingem udělá. A to měl každý jeden hrníček povinně…" class="simple-footnote" href="#sf-po-stopach-paseraka-5">5</a></sup>.</p>
<p>Aby puding neměli jen tak zadarmo, po snídani jsme začali kreslit poukázky na puding,
které se později poschovávali v lese. Pár z nich bylo opravdu uměleckými díly,
třeba Jánina "Vstupenka do cirkusu".</p>
<p>Jenže udělat dobrý puding se jaksi nepovedlo. Dost za to mohl špatný hrnec. V něm se prostě všechno připalovalo,
ať to byla čočka nebo puding, ať se to míchalo tak nebo onak. A puding tak získal příchuť
po spáleném mléku. Nic strašného, dalo se to jíst, i když my jsme zvyklí na mnoho.
Vedoucím jsme navíc, jako poděkování za skvělou bonboniéru, přimíchali do pudingu
vrstvu kyselého zelí. Ať si to užijou!</p>
<p>Dětičky měly ze své chaty na <span class="caps">HK</span> vyrazit někdy kolem půldruhé. To znamená, že ti rychlejší
by mohli být na <span class="caps">ZS</span> kolem druhé, ti pomalejší s odstupem půlhodinky. My jsme s dostatečným
předstihem vynesli ven na louku stůl a židle a čekali. Bylo pěkně, sluníčko svítilo
a nám ani nevadilo, že se čekání trochu protáhlo.</p>
<p>Když konečně přijeli, nejdříve se je Ujo rozhodl zničit hrou na tažné psy (a my mu
byli velmi vděční, že to dopadlo takhle. Čekali jsme to horší, třeba že tažní psi
budeme my). Pak je konečně vyslal do lesa hledat poukázky a nás pro puding.</p>
<p>Nastala osudová chvíle. Jako jeden z prvních přiběhl Vojta Spěváček. Dostal puding,
naházel ho do sebe a liboval si, jak je dobrý. Docela jsme koukali. Další, co ho
dostali, se na něj už tak nadšeně netvářili. Postupně začali prskat a běhat do
křoví puding zase vyplivovat. Měkoty!</p>
<p>Celkem s nedočkavostí jsme očekávali prvního vedoucího, který si přijde pro puding
(vedoucí také hledali poukázky, jen trochu jiné a trochu výše na stromech). Postupně
přišli. A když viděli děti, moc se jim do jejich pudingu nechtělo. Martin Satorie se
do něj s odvahou pustil a dokud nenarazil na vrstvu se zelím, dělal, jak si pochutnává.
Pak už myslím ne…</p>
<p>Výsledek byl takový, že nám dost pudingu zůstalo v napůl snědených hrnečcích. Ani
jsme se tomu moc nedivili.</p>
<p>Ještě jsme si s prckama zahráli ragby. My, Tchoři, se nejdříve snažili hrát naší pěknou
hru, ale postupem času se to změnilo na valnou hromadu s míčem někde dole. Přece jen
když na vás naskáče dvacet děcek, moc šancí nemáte. Memoriál Kryštofa Mejstříka jsme
tak neslavně prohráli tři ku jedné. Ale ani nás to moc nemrzelo, protože prohrát v
nerovném souboji není ostuda, že<sup id="sf-po-stopach-paseraka-6-back"><a title="No tak dobře, chvilku jsme možná trochu naštvaní byli, ale opravdu jen chvilku :)" class="simple-footnote" href="#sf-po-stopach-paseraka-6">6</a></sup>?</p>
<img src="images/2011-03-03-po-stopach-paseraka/vydra.jpg" alt="">
<p>Večer se nesl v duchu více či méně praštěných her. Já jim říkal "stresové" a ze začátku
se mi do nich moc nechtělo. Zvlášť když jsem viděl ostatní, jak sedí dokola na židlích a
ukazují podivná gesta (třeba naznačovali sloní chobot nebo jelení paroží), ale nechal
jsem se přemluvit. Hra byla jednoduchá. Jestli znáte takové ty strašlivé seznamovací
hry typu "Marek, Marek, Tonda, Tonda. Tonda, Tonda, Jirka, Jirka", tak tohle bylo něco
na podobný způsob. Jen ne se jmény. Každý si zvolil ze začátku jeden znak - jedno gesto
nějakého zvířete a to pak ukazoval. Následně musel ukázat znak někoho jiného. A musel
to udělat dostatečně rychle (nebo fikaně), protože uprostřed stál člověk s novinami,
který se snažil praštit, přetáhnout a majznout toho, kdo zrovna ukazoval.</p>
<p>Člověk by ani nevěřil, jak taková hra dokáže chytnout. Chvílemi jsme se víc smáli,
než hráli. Pak jsme ale vypnuli generátor elektriky a protože takhle hra vyžadovala,
abychom na sebe viděli, museli jsme ji trochu upravit. Celkem logickou obměnou byla
výměna gest za zvuky. A pak to teprve začalo. Vzniklo totiž pár zvuků, které byste
si asi nebyli schopni domyslet. Třeba - jak dělá pštros? A co byste si představili
pod zvukem "lezilezi"?</p>
</div>
<div id="pesky-jako-blesky" class="section">
<h2>Pěšky jako blešky</h2>
<p>Dalším, kdo nevydržel a padl, byl starý náčelník. Chytil něco podobného jako Kryštof,
navíc si prý už něco přivezl z domova. A tak nás vyslal na výlet. A protože bylo
počasí na draka a běžkovat se pořád moc nedalo, šli jsme pěšky. Navíc jsme šli do
míst, kde jsme předpokládali, že moc sněhu nebude (a taky že nebylo). Naše cesta
vedla ze <span class="caps">ZS</span> na Zhůří, pak dolů z kopce na Turnerovu chatu. Tam jsme si dali všichni
hranolky a obdivovali vydru, kterou zde měli zavřenou v kleci. Měli tu také asi tři
papoušky a čtyři kočky. Zajímavý pajzl.</p>
<p>Tento náš výlet se stal zdrojem nepočitatelného množství zábavy. Pokud někdy uslyšíte
o vydrodlacích, tak se to zrodilo pravděpodobně právě tady.</p>
<p>Cesta z Turnerovky nahoru na Antýgl byla vcelku zajímavá. Silnice byla totiž pokryta
souvislou vrstvou ledu a tak občas někdo klouzl a chvíli sebou mrskal na zemi.
Mezi pády jsme obdivovali vedle tekoucí Vydru (a koukali po vydrách).</p>
<img src="images/2011-03-03-po-stopach-paseraka/turnerka.jpg" alt="">
<p>Někdy v téhle době začal odpadávat Vojta a jak se později ukázalo, byl další
obětí záludné nemoci. Pomalu jsme se tedy došourali na Horskou Kvildu, chvilku
poseděli na chatě a popili čaje. V plánu jsme počítali s tím, že dětičky budou
někde na běžkách a že bude na chatě klid, ale oni zůstali doma a tak jsme se tam
nezdržovali déle, než bylo nutné a s nabytými silami jsme doběhli až domů na Studnu.</p>
</div>
<div id="muj-rodny-dum" class="section">
<h2>Můj rodný dům</h2>
<p>Další den už vstal Kryštof z postele a vyrazil s námi hledat rodný dům
Kiliána Nowotného. Měl se nacházet kdesi u Starých Hutí. Měli jsme obrázek,
respektive popis tohoto domu. A zbytek už byl na nás. Ujo, který nás vyslal,
chtěl, abychom toho zjistili co nejvíc - poptali se po dětech, drbech a takových věcech.</p>
<p>Do Nových Hutí jsme dorazili bez větších problémů. Dokonce i sjezd k Pláním
jsme všichni přežili. Tam jsme si sundali běžky a vydali se po těchto pláních.
Ve vesnici jsme lyže odložili a vytvořili pátrací čety. Já zůstal hlídat
u lyží. (Ale nezahálel jsem. Hned jsem vyzpovídal dva kolemjdoucí). Asi za
hodinku jsme se sešli zpátky - zjistili jsme, že hřbitov je plný Nowotných i
Novotných, cosi o nemanželských dětech, pak o lidech, kteří se dlouhá
léta schovávali ve stodole, než je komunisté dopátrali. Bylo toho prostě dost.
I dům jsme našli (i když nám nějaký další starousedlík tvrdil, že už je dávno
zbouraný). Takže kdoví, jak to ve skutečnosti je a jestli jsme našli ten správný.</p>
<p>Další cesta vedla přes Nové Hutě, nahoru přes sjezdovky až ke kraji lesa.
Tam jsme si chtěli dát svačinu, ale Ondra, který nesl batoh (ve kterém byla), zjistil,
že zůstal na druhé straně údolí. A protože je mladý a zdatný, nechali jsme ho
sjet dolů z kopce, vyběhnout pro batoh a vrátit se nahoru. Naštěstí ho do
kopce vyvezli vlekem. Pána, který tam byl, prý dost pobavil.</p>
<p>Po žluté jsme pak došli na Kvildu a zbytek už si jistě dokážete domyslet.
Mezi Kvildou a Horskou Kvildu jsme potkali Martinovu družinu, která tam
zrovna závodila.</p>
<p>Posledním, kdo stihl onemocnět ještě v průběhu lyžáku, byl Ondra. Možná
se na tom podílel i běh pro batoh. Výměnou za to vstal z postele jeho brácha.</p>
<p>Večeři si pamatuji, opět jsme měli totiž službu. A protože se vařily
jenom těstoviny, nechali jsme holky odpočívat a stala se z toho čistě
chlapská záležitost. Vítek s Vojtou nastrouhali sýr, já uvařil těstoviny
a večeře byla na stole.</p>
<p>Nevím jak ostatní, ale mne celkem překvapilo, když mi večer došlo,
že už je vlastně pátek a že se zítra vracíme do svým domovů. Z toho
plynulo to, že bylo potřeba dojíst spoustu sušenek a sedět večer
pospolu, co to jen unavené tělo a Jenda dovolí.</p>
</div>
<div id="balime-mizime" class="section">
<h2>Balíme, mizíme</h2>
<img src="images/2011-03-03-po-stopach-paseraka/krystof.jpg" alt="">
<p>Ráno už totiž nenásledovalo nic jiného, než obvyklý program posledních
táborových dnů. Balení, hledání ztracených ponožek, uklízení pokoje
i všech ostatních společných, vytírání, zametaní, nošení dřeva. Však to
také znáte.</p>
<p>Někdy kolem deváté jsme opouštěli chatu a se slzou v oku a batohem
na zádech jsme se vydali na Horskou Kvildu, kde již čekali rodičové,
odvozci a další známí.</p>
<p>Ještě jedna veselá historka se na samém konci udála. Nedojelo nás totiž
všech třináct, ale o jednoho méně. Zuzka nebyla stále nikde v dohledu
a její táta už na parkovišti netrpělivě podupával. Po delším čekání
vyslal Jenda dva rychlé zvědy - Sváťu a Áňu, aby se šly podívat.
My ostatní u toho ještě vtipkovali, kde že jsme ji viděli naposledy.
Na rozcestí? Ne. Před chatou, když jsme odcházeli? Také ne. Jestli
ona nezůstala zamčená na chatě…</p>
<p>Otec už to nevydržel a šel se také podívat naproti - cestou, kterou jsme
přijeli. Zrovna zmizel za horizontem, když se Zuzka objevila na trochu
jiné straně, než jsme čekali. Rázovala si to po silnici.</p>
<p>O rychlé zvědy nejevil Jenda starost ("Ty ať si klidně doběhnou na
Zlatou Studnu a zpátky"), ale byl jsem poslán, abych odchytil jejího
tátu. To se mi podařilo celkem brzy a tak jsem se pln nadějí rozeběhl
i za rychlými zvědy.</p>
<p>Během pár dalších metrů mi došlo, že s rozdílem jejich a mého tréninku
je potkám, až když se budou vracet s nepořízenou ze Studny. To se také
stalo, naštěstí pro ně ale o něco dříve, protože Áňa sebou měla mobil,
sic s posledními zbytky baterie, ale živý.</p>
<p>A tak to skončilo. Zase moc rychle a moc brzo. Možná ještě dříve, než
obvykle. Protože čím lepší věci se dějí, tím čas rychleji utíká. Tak
už to prostě je. Ale za měsíc jsou Velikonoce, není nač zoufat.</p>
</div>
<ol class="simple-footnotes"><li id="sf-po-stopach-paseraka-1">Ani
jedno není úplná pravda, ale tvářili jsme se tak. <a class="simple-footnote-back" href="#sf-po-stopach-paseraka-1-back">↩</a></li><li id="sf-po-stopach-paseraka-2">Zlatá Studna, jak jinak. Jsem
líný to psát celé, tak si to budu takhle zkracovat. <a class="simple-footnote-back" href="#sf-po-stopach-paseraka-2-back">↩</a></li><li id="sf-po-stopach-paseraka-3">Další zkratka - <span class="caps">HK</span> pro Horskou Kvildu. <a class="simple-footnote-back" href="#sf-po-stopach-paseraka-3-back">↩</a></li><li id="sf-po-stopach-paseraka-4">Pomocné pohraniční
stráže - jednotky, které za komunistů pomáhali dobrovolně, z nadšení, hlídat státní hranice
před vnějšími vlivy. <a class="simple-footnote-back" href="#sf-po-stopach-paseraka-4-back">↩</a></li><li id="sf-po-stopach-paseraka-5">To se vztahuje k tříleté historii,
kdy jsme byli na <span class="caps">ZS</span> poprvé. Tenkrát jsme se zrovna vrátili z šíleně dlouhého výletu.
K večeři měl být puding, ale jakýmsi nedopatřením se namísto cukru dostala do pudingu
sůl. Nedovedete si představit, co kilo soli s pudingem udělá. A to měl každý jeden
hrníček povinně… <a class="simple-footnote-back" href="#sf-po-stopach-paseraka-5-back">↩</a></li><li id="sf-po-stopach-paseraka-6">No tak dobře, chvilku jsme
možná trochu naštvaní byli, ale opravdu jen chvilku :) <a class="simple-footnote-back" href="#sf-po-stopach-paseraka-6-back">↩</a></li></ol>Jizerky 20092009-03-06T00:00:00+01:00Juda Kaletatag:zapisnik.glor.cz,2009-03-06:jizerky-2009.html<p class="intro">Konečně jsem si sedl a můžu napsat
pořádný článek o tom, jak se Tchoříkům dařilo letos v horách Jizerských – tam
nahoře, na severu, hned vedle Krkonoš. Zase tam do stejné boudičky, našeho
milého srubu na úpatí Jizery, druhé nejvyšší hory na české straně.</p>
<img src="images/2009-03-06-jizerky-2009/stromy.jpg" alt="">
<p>Letos to bylo tak trochu na rychlo, nebo se mi to jen zdálo, protože z
ničeho nic tu byl týden před prázdninami a já ještě neměl ani boty na běžky.
Nějak jsem to ale do kupy dal a v sobotu ráno jsem mohl čekat před panelákem
než pro mě Hájkovi přijedou. A jak už se stává tradicí, přijeli, oznámili, že
se musí chvátat a rychle vyrazili směr Železná Ruda a Špičák. Navíc byli Zdeněk
i Johana nachcípaní – do toho zprávy, že se i Kryštof s Klárou, pro které jsme
jeli, jsou na tom podobně.</p>
<p>S poměrně velkou časovou ztrátou jsme dorazili na Špičák, naložili Kláru,
dotankovali a zase jsme fičeli na Velhartice. V té době jsme měli být už na
Rabí, co se dalo dělat, museli na nás počkat. Na hradě jsme naložili Kryštofa,
zmáčkli se pořádně v autě, protože byla sklopená jedna sedačka (tam byly lyže)
museli jsme se tři zmáčknout na jednu. Navíc silnici pokrývalo něco mezi
sněhem a blátem, takže to klouzalo a jednou jsme málem skončili na chodníku.
Cesta to byla divoká, s Boží ochranou jsme ale na Rabí dorazili. Přeházeli jsme
věci z jednoho auta do druhého, rozloučili se Zdeňkem a Martinem Satoriem,
který si posteskl, že by radši jel s námi – čekali ho totiž mrňata na Kvildě. A
pak jsme vyrazili směr sever. Michal, Bětka, já, Kryštof, Klára a Johana.</p>
<p>Cesta ubíhala v poklidu, párkrát jsme se někde stavili – jednou pro boty,
jednou kvůli vyložení židlí (které jsme nevyložili, protože bylo zamčeno),
jednou pro stěrače. Cesta Rabí – Praha – Jablonec – Josefův Důl ubíhala rychle.
Až ke konci přišla nuda a tak po modním vzoru byly vytaženy mobily a ty se jaly
trhat naše uši písničkami, pro které je slovo píseň moc ušlechtilé. Ne, nechci
urážet cizí vkus, jsou i horší věci.</p>
<img src="images/2009-03-06-jizerky-2009/johana.jpg" alt="">
<p>V Josefově Dole jsme zjistili, že ne všude je sněhu jak u nás a tak jsme v
půlce kopce museli zastavit, nechat se kousek Jendou, který byl narychlo
přivolán, vytáhnout a nasadit řetězy. Do našeho základního tábora to už byl
kousek, jako obvykle jsme vyráželi od babičky Jáni (a Sváti samozřejmě taky).</p>
<p>První věcí, která se dělá pokaždé, ale opravdu pokaždé, když se přijede do
Josefáče, je to, že se odhazuje sníh. Do ruky nám vtiskli lopaty a házejte,
hoši, házejte. Pak jsme se rychle podívali dovnitř, jak se daří, pozdravili se
s druhou půlkou Tchoříků a vyrazili do hor, směr Jizera.</p>
<p>Už jsme byli skoro kompletní – v Jendově autě přijela Jáňa, Sváťa, Lenka a Pavel (a Jenda
samozřejmě taky). Sváťa ale ještě den zůstala v Josefové Dole, taky ji zkosila
nějaká chřipka a potřebovala ještě den na zotavení.</p>
<p>Od chvíle, kdy jsme přijeli, nepřetržitě sněžilo a když pořád sněží, nemá cenu
projíždět s rolbou stopu, to dá rozum. A tak jsme si ji museli prošlapávat
sami. Tu a tam už sice od nějakých nadšenců projetá byla, přesto to nebylo nic moc.</p>
<img src="images/2009-03-06-jizerky-2009/lenka.jpg" alt="">
<p>K naší chatce jsme se nějak prošlapali. Už ani nevím jak, možná si za pár
odstavců vzpomenu, že se při cestě stalo něco zajímavého a rychle to sem
dopíšu. I chatku jsme nalezli rychle, ne jako poprvé, kdy jsme bloudili v mlze.
Tak první dopisování, málem jsem zapomněl na to, že se mi asi sto metrů od
srubu rozpadla lyže. Moje historické vázání se vytrhlo a zůstalo mi na noze.
Naštěstí to byl kousek, dalo se to dojít a Michal to i bez problémů opravil (už
měl zkušenosti, minulý rok se mi skoro to samé stalo na druhé lyži). To mě
přesvědčilo o tom, že potřebuji nové lyže.</p>
<p>Na chatě jsme se opět chopili lopat, házeli cestičky, záchody a ostatní mezitím
topili, aby se dalo večer přežít. Prvních pár dní, než se chatka vytopí, bývá
vevnitř celkem zima. Nebudu si vymýšlet, až po tento okamžik jsem si vzpomínal
celkem jasně, teď už mi to ale začíná splývat a tak to vezmu trochu obecněji.
V prvních dnech se rozhodlo, kdo s kým bude mít službu. Postupným
kámennůžkopapírovaním jsme se pěkně rozházeli do dvojic kluk-holka a bylo
jasné, s kým tento (nad jiné těžší) den budeme vařit.</p>
<p>Už jsem myslel, že budu muset celý první den přeskočit. Hodně jsem se zapotil,
abych si vzpomněl co se dělo. Měl jsem si psát deník jako Bětka – její
hieroglyfy nám poskytly zábavu na mnoho večerů, navíc si deníček psala do
starého školního sešitu, do kterého kdysi psala diktáty. Takže jsme se snažili
dešifrovat i je.</p>
<p>První den nás čekala jen krátká zahřívačka. Na vrchol Jizery, dolu na
Štolpišskou a hurá na Knajpu. Tam už měla čekat Sváťa.</p>
<img src="images/2009-03-06-jizerky-2009/pavel.jpg" alt="">
<p>Teď se rozepíši o tom, co zůstalo všem v paměti asi stoprocentně. Jendu,
řečeného Náčelníka, chytly už první den záda a tak s námi raději na první výlet
nejel. Dobře udělal. Druhý den to bylo totiž ještě horší. Záda si rozhodil už
asi před dvěma týdny, když něco dělal na stromě. Teď se mu to podstatně
zhoršilo, záda nikdy nejsou příjemná a když jsme viděli, jak při každém pohybu
zatíná zuby, aby neřval moc nahlas, byli jsme z toho všichni trochu nervózní.
Druhý den už to vzdal a přivolal horskou službu. Tak nastala velká akce
přemísťování Jendy. Trochu jsme se obávali, jak nás horská najde, ale naštěstí to
tu asi znali a dostali se k nám v pořádku.</p>
<p>Přijelo jich tuším jedenáct, nejsem si už úplně jistý, malý šéf to tam
organizoval, všichni kolem Jendy skákali a my jenom pozorovali jak jim to jde.
Za chvíli už byli zpátky na lyžích a Jenda v sáních. Jak to pokračovalo jsme se
dozvěděli až za pár dní, když jsme jeli nakoupit do <span class="caps">JD</span><sup id="sf-jizerky-2009-1-back"><a title="Zkratka pro Josefův Důl" class="simple-footnote" href="#sf-jizerky-2009-1">1</a></sup>.</p>
<p>Jendu převezli až do nemocnice. Kus cesty urazil v sáních za skútrem, část v
sanitce. V nemocnici ho ale moc s radostí nevítali. Jakási mladá doktorka
totiž nemytého smradlavého chlapa správně neocenila a po tom co ho různě
natahovala a protahovala, prohlásila, že mu nic není a poslala ho domů.</p>
<p>Mimochodem bylo okolo půlnoci. Jenda, který těžko mohl vstát z postele (po
prvním pokusu, se jim tam prý složil), byl prohlášen za simulanta a sanitka ho
odvezla do Josefova Dolu. Ta ale řetězy neměla a nahoru nevyjela. Co naplat,
museli Honzu vyložit dole pod kopcem, ať si to dojde. Obut v takových těch
pěnových pantoflích, co už dlouhou dobu letí, batoh vláčejíc za sebou se
nějak dobelhal s pomocí staré paní až nahoru. Díky oblbovačkám, které do něj
napíchali, se to dalo přežít. To, že ho to vyšlo na 90 kaček snad ani nebudu připomínat.</p>
<img src="images/2009-03-06-jizerky-2009/krystof.jpg" alt="">
<p>My si museli nahoře v horách poradit sami. Dostali jsme za úkol chatu pořádně
vybydlet – dojíst co se dá. A k naší smůle tam kromě vína a kávy byla snad jen
čočka a fazole. Náš jídelníček se tak skládal z polívky pocházející z těchto
surovin (+ nějaké ty vločky), čočky s historickým lunchmeatem, čočkové polívky
a možná ještě jedněch fazolí.</p>
<p>Kam jsme přesně vyráželi během dalších dnů už si nepamatuji. Jeden den jsme
dokonce nevyrazili nikam, což se snad v historii Tchoříků ještě nestalo. Hráli
jsme šílenou námořní bitvu na týmy, která zůstala nedohraná, protože už na to
nikdo neměl nervy – bylo to šíleně zdlouhavý. Raději jsme to převedli do reálu
a dali boj o hrnečky. Každý tým si zakopal někde venku hrneček a cílem bylo
ukrást soupeřův. Jednoduché, ale v takové mase sněhu to nabíralo nový rozměr.</p>
<p>Velkým problémem byl večerní program. Na kytaru se nikomu hrát nechtělo, hry jsme
připravené žádné neměli a já své hádanky pozapomněl. Hodně jsme improvizovali
a nakonec vymysleli celkem solidní hry, kterými jsme se dokázali každý večer
zabavit. Nejoblíbenější hrou se stala jednoznačně hra „na vraha“. Hra podobná
„Městečku Palermu“ s trochu větší akcí a dedukcí.</p>
<img src="images/2009-03-06-jizerky-2009/hromada.jpg" alt="">
<p>V původním plánu byla návštěva Polska a přespání za hranicemi naší vlasti.
Ale na to jednak nebylo počasí - celou dobu sněžilo a tak ani cesty pořádně projeté
nebyly, rolby začaly jezdit ke konci našeho pobytu. Do Polska jsme se nakonec
ale přece jen dostali. A to při naší krásné jízdě za žranicí.</p>
<p>Ten den začal jako vždy jindy rozcvičkou a proběhnutím ve sněhu. Pak vydatnou
snídaní, řekněte sami – normální člověk si pět krajíců chleba k snídani
nedává. Pak jsme se došoupali až do vesničky Jizerky ("Tady jsou lidi fakt
hrozně originální…" prohlásila Jáňa a my jsme jen přikyvovali, "Jizera,
Jizerka…"). Tam jsme obsadili jednu hospodu, jako všechny ostatní se jmenovala
"Panský dvůr" (zase ta originalita). Po naší luštěninové ozdravné kúře jsme si
konečně dali dobré jídlo. Také jsme tam obsadili záchody – takový luxus,
splachovací záchod, jsme si nemohli nechat ujít. Není nic nepříjemnějšího než vykonávat
potřebu s holým zadkem ve vánici.</p>
<p>Popošli jsme asi tři kilometry a byli jsme v Polsku. A v další hospodě.
Tentokrát na racozích. Mělo to být něco jako lívance, mnohem blíž to ale mělo k
vdolkům. S borůvkovou marmeládou a smetanou. Smacznego! Přes všechny nedostatky
polského pohostinství jsme si pochutnali. Však jsme taky byli zvyklí na hodně.
Večer na chatě už jsme měli hlad jenom Michal, Kyšák a já a tak jsme se
dorazili pytlíkem těstovin, společně s ostatními si připili vínem, které měl
kdosi dostat k Vánocům a začali plánovat Velikonoce…</p>
<ol class="simple-footnotes"><li id="sf-jizerky-2009-1">Zkratka pro Josefův Důl <a class="simple-footnote-back" href="#sf-jizerky-2009-1-back">↩</a></li></ol>Ostrovský orientační běh 20082008-10-31T00:00:00+01:00Juda Kaletatag:zapisnik.glor.cz,2008-10-31:ostrovsky-orientacni-beh-2008.html<p class="intro">Prý mám něco napsat. Něco o orienťáku. Prý si to možná i někdo přečte. A tak
píšu. Ano o orienťáku – není to úplně košer slovo, kontrola pravopisu
protestuje, ale to protestuje i u slova košer, té se prostě moc věřit nedá.
Abych vás nemátl a uvedl na pravou míru, trochu to objasním.</p>
<p>Orienťák, orientační běh, případně ještě Ostrovský o. b. je akce o podzimních
prázdninách, koná se většinou v severních Čechách. Během tří dnů a jedné noci oběhnete stejný počet závodů. Orientační běh je totiž velmi zajímavý sport, při kterém dostanete na startu mapu (speciální – velké malé měřítko a trochu odlišné značky než u klasických map), chopíte se buzoly (speciální kompas s vychytávkami) a běžíte po trati s kontrolami, které musíte proběhnout. Samozřejmě v co nejkratším čase – i když to tak u někoho nevypadá, je to závod.</p>
<p>A tak jsme i my občas běhali, ale mnohem více chodili a koukali bezradně do
mapy. Někdy i radně (pěkné slovo, co?), ale to opravdu málokdy. Nebudu to
protahovat, obecnou představu máte a zbytek si domyslíte.</p>
<p>Tak jsem tedy v sobotu 25. října vyrazil, abych se v Praze setkal se zbytkem
Tchoříků a společně pak vyrazili nahoru na sever Čech – do Cvikova. Neslyšeli
jste o tomhle městě? Ani se vám nedivím. I světa znalý pan učitel Chvojka, který
byl dokonce za Velkou louží (o čemž nám rád vypravuje), se podivil a nechal si
to dvakrát zopakovat (a i tak mi moc nevěřil a tvrdil, že jedu do Jizerek).</p>
<p>Do Prahy jsem dorazil poměrně snadno. I výluka mezi Plzní Valchou a hlavním
nádražím mne nerozházela. V Praze se mi dokonce podařilo najít zbytek party dřív
než oni mne (mohl za to McDonald, ale to je celkem detail). Na autobusové
zastávce v Holešovicích jsem našel Jirku v obležení známých batohů. Mimochodem
je to <span class="caps">IT</span> kolega, což občas zbytek, to jest Lenka s Jáňou, nesl těžce –
počítačoví (skoro) odborníci jsou prý často nepochopitelní a nenormální.
Nebojte, já jim nevěřím. (Jo, kecám, je to pravda [editace 22.11.2009]).</p>
<p>Za chvilku se vrátily i ony dvě, ale to už jsme byli rozjetí a počítače nešlo
dost dobře zastavit. No, možná na té nenormálnosti trocha pravdy je – to se
ukázalo zvlášť při odtajnění počtu ztrávených hodin té věcičky (možná časožrouta).</p>
<p>Nahoru na sever se jelo QuickBusem, ve kterém vyhrávala Top 200 Hitparáda, my
podřimovali, poslouchali Waldemara Matušku a sledovali krajinu kolem. Venku se
počasí rapidně zhoršovalo – v Praze svítilo sluníčko, už u Mělníka byla mlha a lezavo.</p>
<p>Vystoupili jsme v Novém Boru a čekali společně s Markem a Ájou (doufám, že to
nepletu, jména si moc dobře nepamatuji a nápověda – psaní od Jáni – mi
nepomohla, páč to tam vůbec není zmíněno), dalšími běžci a pak jeli místním
spojem až do Cvikova.</p>
<p>Severní Čechy jsou podle názoru mnohých hrozné, musím se přiznat, že mi Cvikov
velmi připomínal Ukrajinu – moc jsem nefotil, takže to musím popsat. Pár pěkných
baráků by se tam našlo, ale vedle nich máte zavřené továrny, rozpadající se
dřevěné domečky a samoobsluhu s Vietnamci. Po šesté hodině večer se město
vyprázdnilo a nepotkali jste ani živáčka.</p>
<p>Ubytovaní jsme byli v základní škole, do třídy jsme se nacpali k domácím – k
Ostrovákům, dobře jsme udělali, bylo veselo. Pak tu byli ještě Royal Rangers a
Pražáci – přesně to po mně nechtějte, prostě si to nepamatuji a mohl bych to
splést, což by se mi vůbec nelíbilo.</p>
<img alt="" src="images/2008-10-31-ostrovsky-orientacni-beh-2008/01.jpg" />
<p>Ještě ten večer, či spíše noc, kdy jsme přijeli, byl na programu noční závod.
Běhalo se po dvojicích a ve dvou kategoriích – já s Jirkou v kategorii K2 a
Lenka s Jáňou v kategorii K1. Samozřejmě čím vyšší číslo tím delší trať, větší obtížnost.</p>
<p>Můžu se jen nepatrně zmínit o tom, že jsme se s Jirkou a ještě s Petrem a Ájou,
které jsme potkali cestou, topili v bažinách, padali ze strmých srázů a lezli po
příkrých skalách. Nalezli jsme celkem sedm kontrol. První po hodině, druhou po
stejné době, ale třetí už po půl hodince, čtvrtou asi za patnáct minut a pak to
jelo skvěle. Jenže pak byla skoro půlnoc a závod byl ukončen již někdy před
hodinou, možná i víc. A tak jsme to otočili a vrátili se zpět do Cvikova. Sice
jsme byli diskvalifikováni, ale přežili jsme to.</p>
<p>Co zažili holky psát nemůžu, překvapivě jsem u toho nebyl a tak si raději
přečtěte povídání od Jáni. Jediné co by stálo za to zmínit je to, že doběhli
jako první.</p>
<p>My jsme se vrátili tedy někdy po půlnoci, celé osazenstvo už vesele chrápalo,
samozřejmě na pár výjimek – pořadatelé si nás mohli odškrtnout s povzdechem o
tom, že konečně můžou jít spát.</p>
<p>Ráno jsme pozorovali naše sousedy – Ostrováky. Zjistili jsme, že jsou nezdravě
aktivní a že od časného rána pobíhají, snídají, uklízejí, nu prostě jsou
nezvykle živí. My je pozorovali z teplých spacáků, nechápali jejich spěch a
pronášeli něco o nemoudrosti takovýchto počinů.</p>
<p>Přes den se běhali štafety. Měl jsem to štěstí, že se se mnou na poslední chvíli
prohodila Jáňa a já tak neběžel s pošuky, kteří chtějí vyhrávat, ale s
baťůžkáři, kteří jsou mi nesporně sympatičtější – s těmi, kdo to moc neprožívá,
raději si užívá krajiny a přírody a je rád, když najde všechny kontroly co
nejsnáze. Nemusel jsem se tak moc stresovat a doběhl jsem v průměrném čase.
Už jsme nějakou tu chvíli čekali u ohně a nahřívali si a sušili co se dalo, když
se vrátil Jirka. Prý se zasekl u první kontroly, ale pak už to šlo samo.
Odpoledne jsme prospali, ani nevíte, jak snadné je si na takový odpolední
spáneček zvyknout. To neodoláte, najednou to na vás padne a spíte. A pak vás
budí průvodčí, ale to sem vůbec nepatří.</p>
<p>K večeru jsme se probrali a přesunuli se do sousední vesnice na večeři. V
Cvikově totiž není jediná normální restaurace a to není můj ani náš výmysl, ale
potvrdil nám to i jeden domorodec.</p>
<p>Myslím, že jediný, kdo si jídlo trochu užil, jsem byl já. Mohl bych poznamenat,
že z domova jsem zvyklý ještě na větší patlaniny, aneb citace Hurvínka, hezčí
ale bude, když řeknu, že jsem nenáročný člověk a polívka a knedlíky s něčím, co
mělo být kuře na paprice mi nevadí, i když se to svému názvu moc nepodobá.
Ostatní to protrpěli a přesně tipovali, že zítra bude rizoto a pozítří guláš.
A jak to tak na podobných akcích bývá (zvlášť na těch křesťanských), dalším
bodem našeho programu byl večerní program. Teď si nejsem jistým ani tím co se
mám psát, ani tím jak to mám psát, aby to pochopil co možná každý. Asi použiji
jako příklad mou sestřenici. Ta se totiž dala nedávno ke katolíkům. Proč ne k
protestantům? Jednoduchý důvod, existují totiž odstrašující případy -
náboženství, zákonitost, morálka a kdo ví co ještě v jednom člověku, bohužel v
drtivé většině jsou to právě protestanté. A tak je prý katolická církev v mnohém volnější.</p>
<p>Pěkným úkazem tohoto jevu je Verunka H. Když se táta díval na fotky a náhodou ji
tam zahlédl, poznamenal něco o tom, že je to pěkný případ. Večerní program měla
na starost právě ona a hned po první její otázce jsme s ní byli my, Tchoříci, na kordy.</p>
<p>Na otázky ve stylu „Co vzít na Ostrovský orientační běh?“ nebo „Co si vzít do
baťůžku do Božího království?“ se totiž nesmí odpovídat moc upřímně, mnohem
lepší je to ve frázích. Ale to mi nedovedeme, ani to umět nechceme. My jsme se
drželi stranou a ani jsme nechtěli moc své názory propagovat – trochu jsme
vytušili, že tady pro to není ta správná půda. I nám, křesťanům od narození,
Bible jako nejnutnější věc na Orienťák nepřipadá. Kdyby se Ostrováci dozvěděli,
že sebou Bibli vůbec nemám, v lepším případě by mne prohlásili za kacíře, v
horším ukamenovali. (Po roce můžu říct, že po orienťáku jsem bezděky začal tahat
Bibli všude. Ale vůbec ne kvůli tomu… [Editace 22.11.2009])</p>
<p>Ani na druhou otázku jsme nedokázali odpovědět dobře. I po zpřesnění otázky (co
byste si chtěli brát do Nebe? Snad nic, ne?) a změně na „Co potřebuješ v životě
k cestě do Nebe?“, jsme správně odpovědět nedokázali.</p>
<p>Když jsme totiž řekli, že nám k tomu stačí Ježíš, Verunka nás tvrdě usadila,
nevěřícím a nechápajícím hlasem se nás zeptala, jak bychom se o něm asi chtěli
dozvědět? Pokud se vás tedy bude někdy Verunka ptát, správná odpověď je v první
řadě opět Bible, pak pokora, láska a nedivil bych se kdyby tam dali také píli a
velkou snahu. V této chvíli jsem rezignoval a šel jsem to zajíst čokoládou a
trochu to rozdýchat.</p>
<p>Nicméně jsme přežili do konce programu a byli s milostí propuštěni. Další den se
konal takzvaný Expedičák – závod po družstvech, nejdříve klasický orienťák s
tím, že je potřeba posbírat různé body a podle nich pak dál postupovat. S naším
umem, zkušeností a odhodlaností (fuj, nesmrdí tady něco?) se nám podařilo
zvítězit. Jak to probíhalo?</p>
<p>Do skupiny jsme dostali dvě mapy – jednu k posbírání bodů, druhou k jejich
plnění. Proč by se ale měli čtyři lidé hnát s jednou mapou? Jediným logickým
krokem bylo se rozdělit. Paní na obecním úřadě nám ochotně okopírovala mapu, ani
úplatek si nevzala a my tak mohli být dvakrát rychlejší. Půlku trasy prošla Jáňa
s Lenkou, druhou půlku já a Jirka. Po dvou závodech už jsme byli o něco
zkušenější a tak nám to šlo opravdu rychle. Drobný problém měla naše druhá
půlka, aby to nebylo totiž tak jednoduché, ve vymezeném území mezi kontrolami
nás chytali pořadatelé (nepřátelští už ani nevím co) a ti nám po chycení museli
dát úkol. Jirkovi a mně se podařilo všem uniknout, Lenka s Jáňou už takové
štěstí neměli a museli skládat žalozpěv.</p>
<p>Během hodinky a pár minut byly všechny body nalezeny, instrukce vyfoceny nebo
opsány a my tak mohli vyrazit na druhý okruh. Tak trochu se mi zdá, že kolem
Cvikova není nic jiného než hrozné srázy a bažiny. První stanoviště totiž bylo
na konci rybníka v bažince, u troj-stromu a termitiště. Podle mapy jsme tam
trefili pěkně, v bažince se také topilo pěkně, ale ani po velmi dlouhé době
nebylo nic nalezeno. To už jsme trochu propadali trudnomyslnosti. Drobnou
chybkou totiž bylo, že rybníček byl o pár set metrů jinde. Stane se.</p>
<p>Druhým cílem bylo tuším vyhlídka U Naděje. Zkušenosti z předchozích táborů a
akcí nám radily spolehnout se trochu na domorodce a nechat si poradit. Jedna
paní nás poslala na milimetr přesně k danému bodu. Pak azimutem k další Naději,
tentokrát k vesnici. Měl tam někde čekat Petr M. s překvapením, podařilo se nám
ho nalézt ale jen díky radě Radka Čermáka, který nás poslal po fáborkách.
Petr M. čekal v útulné jeskyňce zbylé po nějakém lomu. Trochu jsme se ohřáli u
ohně, posilnili se a vydali se dál. Možná by stálo za zmínku, že pokud si
představíte opravdu hnusné počasí, uhádnete přesně takové počasí, jako v ten den
a vlastně v celý pobyt bylo. Stručně a jasně, aby mne každý chápal (prý se i to
stává) bylo hnusně, často pršelo, zima, co víc si přát.</p>
<img alt="" src="images/2008-10-31-ostrovsky-orientacni-beh-2008/02.jpg" />
<p>Při přecházení dalších řek a potůčků téměř všichni, až na Lenku, kašlali na vodu
a brodili se jako to šlo. Další místo s úkolem jsme našli snadno a tím sranda
skončila. Mapu jsem totiž do ruky dostal já, což byl jeden problém, lehce se mi
podařilo ztratit, nakonec jsme se zase našli, a i když jsme si byli na sto
procent jistí, že jsme na správném místě, kontrola nikde. Hledali jsme dlouho a
když jsme i přesto nemohli nic najít, popošli jsme po silnici asi kilometr ke
Svatému Jánu, abychom se přesvědčili, že jsme tam byli opravdu dobře.</p>
<p>Hledali jsme ještě pár minut a pak to vzdali a klesli na nejnižší úroveň.
Učinili jsme jednu z těch věcí, kterými se vůbec nechlubím, ale na druhou
stranu, dobře jsme udělali. Přehlasovali jsme rebely Lenku a zavolali Ostravákům
a nechali si poradit, kde kontrola zhruba je.</p>
<p>Taky že jsme ji pak našli. Byli jsme na správném místě, hledali jsme správným
směrem, problém byl jen v tom, že pytlík s papírky byl schován v jakémsi
vyvráceném kořeni a fáborek, který ho měl označovat spadl a rozmáčel se, prý pak
vypadal jak kus toaleťáku.</p>
<p>Pak jsme se rychle vydali k dalšímu bodu naší cesty – k hradu jehož jméno jsem
zapomněl. Vzkaz měl být u stromu s budkou, jo jenže ouha, stromů s budkou tam
bylo asi pět. A to už se šeřilo. Vzkaz byl až nahoře u hradeb, kde ho také Lenka objevila.</p>
<p>Pak jsme šli a běželi z kopce dolů. Tma byla čím dál tím větší, občas jsme si
svítili Jirkovou baterkou a s obtížemi hlídali turistické značky. Poslední
kontrola měla být ve skále nedaleko území, ve kterém jsme dopoledne hledali
instrukce k dalšímu pokračování expedičáku.</p>
<p>Téměř zázrakem jsme natrefili na správnou skálu, na správné místo a snadno jsme
papír našli. A pak rychle zpátky do Cvikova a do školy.</p>
<p>Vyhráli jsme, to nám nikdo nevyvrátil, i když se o to hodně snažili. (Přídavek
po roce - neuznali to vůbec, ale letos z nás měli alespoň respekt :). )</p>
<p>Ostrováci totiž nemohli najít onu krásnou kontrolu u rybníka a tak se vrátili do
školy, polovina z nich vzala baterky a šla hledat znovu v autech.</p>
<p>Když jsme se vrátili, trochu jsme uvažovali nad tím, že bychom přece jen ještě
zkusili jít na večeři – třeba se polepšili a přijít o nějaký skvělý steak nebo
hranolky jsme nechtěli. Vrchol všeho bylo ale oznámení ze shora, že dnes nemáme
na večeři vůbec chodit, polévka je prý stejná jako včera a rizoto hrozně rozvařené.</p>
<p>Naše vítězství bylo snadno popřeno večerním programem, který na závod navazoval,
mnohem důležitější než splnění úkolu a rychlost je totiž scénka hodnocená nám
nenakloněnými dušemi. Věděli jsme, že v tomhle nemáme šanci, že nás prostě
nepochopí a tak jsme zahráli jen tak z povinnosti a se shovívavým úsměvem jsme
pozorovali bouřlivý potlesk při srdceryvném výstupu ostrovského pěveckého sboru,
který nacvičil píseň o osvobození Cvikova.</p>
<p>Na víc než na remízu to ale neuhádali a nám dobrý pocit nikdo nevzal.
Další den se běžel poslední závod, závod jednotlivců, my ale nechtěli nic
riskovat, bažiny, skály a tak víte, a raději jsme vyrazili po dvojicích. Časy
nijak závratné nebyly, my se o to ani moc nesnažili, takže to nějak nevadilo.
Odpoledne jsme opět prospali a večer jsme vyrazili do města, najít nějakou
hospodu nebo restauraci, v které by se dalo dobře najíst. Po zoufalém hledání a
nenalézání jsme se zeptali jednoho domorodce a ten prohlásil, že tu nic takového
není. Nakonec si to rozmyslel, a poslal nás kilometr na konec města k celkem
solidní restauraci. Ale ouha, úterý a středa zavřeno. Dnes je úterý? Tak nám
nezbylo nic jiného, než koupit brambůrky, kofolu a gumové medvídky na benzínce.</p>
<p>Co bylo večer za program si moc dobře nevzpomínám, asi nebylo nic, jen
organizační upřesnění. Večer jsme měli sto chutí zakončit povedenou akci
klasicky, dlouhým ponocováním, hraním pokeru a tak podobně. To jsme ale tvrdě
narazili na ostrovskou stěnu. Prý, že zítra vstávají a že se chtějí vyspat. A
nikde jinde místo nebylo. Skončilo to debatováním po tmě ze spacáčku, dokonce i
Ostrováci se drželi a Milan nás poprosil až po dost dlouhé době, jestli bychom
nechtěli už spát. Tomu se říká respekt, a to nás bylo asi pětkrát méně. (Kecám,
jsou jen dobře vychovaný, nic víc v tom nebylo [22.11.2009])</p>
<img alt="" src="images/2008-10-31-ostrovsky-orientacni-beh-2008/03.jpg" />
<p>Ráno se nám popravdě vůbec vstávat nechtělo, právě z rána pochází jedna skvělá
dokumentační fotka. Uvidíte na ní jednu zmuchlanou neurčitou věc, z jedné strany
bílou z druhé stříbrnou. Pro nezkušené, je to alumatka. Asi tři milimetry
tlustá, prostě ideální pro spaní, že? Už hodně dlouho ji sebou vozí Lenka a
nikdo nechápe, jak se na ní může vyspat. Právě tato fotka je ale usvědčující,
dobře je z ní poznat jak vytlačuje svého bratra z pěkné tlusté a měkké
karimatky. Že by začínala vítězit pohodlnost na hmotností a objemem? ("a nikdo
nechápe, jak se na ní může vyspat…" - Nevyspí se, už před půlrokem to vzdala,
teď tahá karimatku, jo, jo, sice gramy navíc, ale to pohodlí… [22.11.2009])
Během pár minut jsme byli prouzení a sbalení a zase jsme sledovali Ostrováky jak
tam všemožně pobíhají a mysleli jsme při tom na to, jak jsme mohli ještě chvíli spát.</p>
<p>Školu jsme opustili za pár minut, vzali jsme útokem místní pekárnu a potom i
cukrárnu, autobus nám totiž jel až za pěkně dlouhou dobu. V patřičný okamžik
jsme se z teplé cukrárny zvedli a vydali se zase do deště a zimy. Čekali jsme a
čekali, pár autobusů přejelo, pak ještě jeden a my lehce opaření zjišťujeme, že
to byl ten náš.</p>
<p>Za pár minut jel ale další a tak se vlastně nic nestalo. Ze Svoru jsme jeli opět
QuickBusem do Prahy, v Praze jsme pojedli hranolky a zmrzlinu v McDonaldu, kde
jsem také veselou společnost opustil a vypravil se na hlavní nádraží. Pak zase
vlakem až do Klatov a hurá domů.</p>
<p>Další vryt na pažbu k úspěšným akcím. Jo a kolik vlastně zbývá dní do jarních prázdnin?</p>
Dřevěná brigáda 20082008-09-30T00:00:00+02:00Juda Kaletatag:zapisnik.glor.cz,2008-09-30:drevena-brigada-2008.html<p class="intro">Zhruba měsíc po Ukrajině jsme s Tchoříky vyrazili zase do přírody. Tentokrát ne
požitkářsky, ale čistě pracovně. Jelo se na Jizeru - na dřevo.</p>
<p>Na Jizeře jsme
byli zatím dvakrát - vždy v zimě, na běžkách, a za tu dobu jsme tam spálili
spoustu dřeva, takže jsme museli urovnat náš malý dluh. Naše brigáda měla začít
už v pátek a díky tomu jsem se krásně ulil ze školy. Vyrazil jsem autobusem do
Klatov, kde měl být na Rybníčkách sraz těch, co to mají ke Klatovům blíž než k
Horažďovicím. Sešli jsme se tam tři - já, Kryštof a Klára. Po chvíli čekání
konečně přijel červený tranzit a v něm Jenda, Michal a spol., čímž se naše
parta skoro zkompletovala. A tak jsme po kratší době byli zase společně na cestách.</p>
<p>Při cestě se Ujo (Jenda) a Michal seznamovali s moderními trendy. Kromě
rádiových hitů, co se nedají poslouchat, teď letí mimo jiné také kapela
Tleskač. Zkuste si najít něco na YouTube, uvidíte sami. Nakonec Michal pustil
nějaké pěkné country, které museli ostatní přehlušit zesílením svých
empétrojek do sluchátek.</p>
<p>Určil jsem si další věc, kterou si nekoupím. K mobilu přibyl do seznamu <span class="caps">MP3</span>
přehrávač. Nevím proč, ale chytil jsem proti těmto hračičkám averzi.
To jen tak mimochodem.</p>
<p>První zastávka byla v Praze. Jenda tam měl nějakou práci a my ostatní museli
nakoupit zásoby na víkend. Nevěřili byste, kolik toho devět Tchoříků spapá.
Nakonec jsme našli Tesco a vzali jej útokem. To, že se k nám do košíku dostala
láhev pana Jelínka raději nebudu zmiňovat. Michal toto rozhodnutí okecával
svými střevními potížemi.</p>
<p>Pak zas naskákat do auta a rychle z přeplněné Prahy, dál, dál na sever. A teď
až do Josefova Dolu. Tam nás čekala první prácička. Jáni babička potřebovala
porazit jeden smrk a tak Ujo vytáhl svou motorovku Stihl a šlo se kácet.</p>
<p>Vše šlo lehce, strom byl nakonec dole, všichni živí, větve ořezané, strom
rozkouskován. Jediný problém byla jeho nejtlustší část, která ležela přes potok
a se kterou bychom nepohnuli ani za rok. A tak jsme ji tam nechali ležet.</p>
<p>Pak jsme byli pozváni na kafe a buchtu. Babička se rozpovídala a my radši
pomalu rychle odjeli, protože se rýsovalo ořezání dalších
čtyř - pěti stromů.</p>
<p>Teď jsme nejeli daleko. Jen dolů do údolí, k autobusové zastávce Jozefáče.
Očekávaný autobus měl přijet až za chvíli, přesto se hned množily narážky, že
Lenku, která měla přijet tímto autobusem ze Strakonic, pustili k volantu a teď
jsou někde v pangejtu.</p>
<p>Protože jsme chtěli večer pohádku, museli jsme na dětské hřiště a pěkně si
hrát. Málem jsme vylámali houpací koníčky a psíky, zničili houpačky, zranili
místní děcka a jak bývá naším dobrým zvykem, patrně jsme pohoršili domorodce
naším "skotačením".</p>
<p>To už tu ale byl autobus a tím byla naše parta konečně celá a my se
mohli vydat na cestu skoro poslední - ke Kůrovci, pod Jizeru. U Kůrovce jsme
nahodili batohy, vzali do rukou potřebné nástroje a začali, už po tmě, stoupat vzhůru.
Nevím, zda jste už někdy v horách Jizerských byli, pokud ne, určitě se tam
někdy podívejte, stojí to za to. Zjistíte, že většina živého porostu je méně
než metr vysoká, je tam spousta suťovišť a mrtvých stromů. Tento stav se sice
pomalu zlepšuje, bude to ale ještě chvíli trvat.</p>
<p>Pokud se tam tedy někdy vydáte, zjistíte, že to není terén, ve kterém by se
dobře chodilo mimo stezky. Obzvláště ne v noci. Pádů bylo hodně, ale přežili
jsme to bez zlámaných nohou či žeber.</p>
<p>Zalezli jsme do chajdy a pomalu se začali zabydlovat. Historie tohoto srubu je
docela zajímavá. Postavili ho asi před 40 lety nadšenci a od té doby tam stojí -
patří lesákům, ale starají se o něj horalové a ti do něj také jezdí. Zadarmo,
ale za zásluhy.</p>
<img alt="" src="images/2008-09-30-drevena-brigada-2008/lesII.jpg" />
<p>Večer se zpívalo, jedli jsme sušenky a nakonec se šlo spát. Tak to bývá.
Druhý den bylo trochu pod mrakem, což vůbec nevadilo, alespoň jsme se pak
horkem nemuseli potit. Při práci jsme se i tak napotili dost a dost. Začali
jsme zostra - přenést vysušené dřevo dovnitř, uklidit a nasekat nové. Asi to
znáte. Makalo se celé dopoledne a najednou se to tam začalo scházet. Musím si
zjistit, kdo vlastně všechno přišel - jeden z příchozích byl horák historik.
Byl u toho když se chajda stavěla a také se postaral o krásný dřevěný stůl a postele.</p>
<p>Trochu nám pomohli se dřevem a my si dali pauzu na oběd. Polévku vařila Bětka
a musí se nechat byla dobrá. A pak zase na dřevo. Znovu se sekalo, řezalo a nosilo.</p>
<p>Co o tom psát víc? K večeři jsme si dali opečený točený salám na ohni. Měli
jsme ho přes dva a půl metru. Měli jste vidět, jak se tvářila prodavačka v
Tescu, když jsme si o něj řekli. Když začala být velká zima, zalezli jsme
dovnitř. Debatovalo se o všem možném - o dredařích, o zvířátkách zbavených
životních potěšeních, o ceně zubů. O těchto věcech se možná debatovalo už
včera, to jsou věci, které se motají. Včera se vlastně vyšetřovalo záhadné troubení.</p>
<p>Pak přišly na řadu hádanky. Zjistil jsem potěšující okolnost - nemusím už
pracně hledat hádanky nové. Stačí dát ty staré, které už všichni zapomněli.
Pár z položených hádanek sem asi někdy taky dám.</p>
<p>Pak se zase zpívalo, jedlo a pilo. Spát jsme šli někdy před prvou hodinou
ranní, protože probuzeni tím z lahve od pana Jelínka, spát se nám nechtělo.
Na spaní toho bylo málo, na probuzení tak akorát. Spal akorát Pavel,
který spal už u našich debat. Chudák, trochu jsme se na něm vyřádili.
Hlavně proto, že začal chrápat. Pak se mlaskalo, ucpával se mu nos - nic
nezabíralo. Ani vrchol večera, zvednutí víčka spáči, ho neprobral.
Vzbudil se, až když jsme přestali hrát a zpívat. Ticho ho probudilo.</p>
<p>Ráno bylo na to, kolik jsme toho naspali, docela pěkné. Sluníčko svítilo,
ptáci zpívali. V původním plánu byl výlet - práce bylo ale ještě dost a tak z
výletu nebylo nic. Musel se odnosit térák, který byl na staré střeše, dolů do údolí.</p>
<img alt="" src="images/2008-09-30-drevena-brigada-2008/hory.jpg" />
<p>Tak trochu jsme se shodli, že učitelština udělá ze slabších jedinců tak trochu
pokřivené osobnosti a z velkých osobností se stanou ještě větší. Kdyby mne teď
slyšelo příbuzenstvo, patrně by si řeklo, že pálím do vlastních řad. Bohužel je
to velká učitelská pravda.</p>
<p>Asi nejpoutavější bylo vyprávění Uja o jeho chemikáři někde na střední. Prý
vypadal jako prase, opravdu tučný, obličej jak vepřík - i ouška měl prý tlustá.
Ze začátku to s ním měli hodně zlé. Nějak si s ním nesedli a tak dostávali
čtyřky pětky bez mrknutí oka.</p>
<p>Záchrana přišla, až když jim někdo ze starších a zkušenějších poradil, jak se
na pana profesora musí. A tak připravili jitrničku s bramborem na stůl. Když
profesor vešel do třídy a všiml si připravené dobroty, byla krásně vidět jeho
změna v obličeji. Prý se úplně rozplýval a prohlásil něco jako: "To jste
nemuseli, já už jsem snídal."</p>
<p>Jak se ale dalo čekat, neodolal, posadil se na kraj stolu a upejpavě
přikusoval. A pan profesor prý dokázal krásně vyprávět.
"Pane profesore, vyprávějte."</p>
<p>A on vyprávěl - o tom, jak byl s vnoučátky sbírat houby, o tom jak navštívil
hrad, o tom co měl k snídani. Dovedu si představit, že všechno tohle bylo
mnohem zábavnější, vtipnější a poutavější než říkají ve škole nám.
ke konci roku pan profesor rozdal jedničky a dvojky a s takovým smutným
otcovským tónem řekl: "Víte, že to nejde. Nemůžete všichni dostat jedničky a
dvojky. Musím vám někomu dát trojku.", prohlásil smutně.</p>
<p>Pár takových, pro které byla trojka na vysvědčení krásná, se ochotně
přihlásili. Asi někdo takový, jako je u nás Kuba. Takoví se najdou vždycky.
Docela by mne zajímalo, jestli pan profesor Šmíd také rád jí.</p>
<p>Každý měl asi hodně co na toto téma říct, jak už jsem tu asi nedávno psal,
bojuje s tím každý, ale stejně nikdo nepřijde na to, jak to změnit.</p>
<p>To mi trochu (hodně málo) připomíná hádanku, kterou jsem překvapivě neříkal
toho večera já, ale Jáňa. Rozvířila se na ní bouřlivá diskuze, asi hlavně
proto, že byla nejasně položená - sama o sobě je to hádanka zajímavá a stojí za
to, abych jí věnoval samostatný článek.</p>
<p>Už tady tedy byla neděle, poslední den svobody v horách. Snášeli jsme dolů
térák ze staré střechy a pár další předmětů, jako třeba stará kamínka, hasicí
přístroj a podobně. Prostě a jednoduše staré haraburdí.</p>
<p>To nám zabralo dopoledne. K obědu jsme si dali těstoviny se sýrem a se skvělou
omáčkou - pochvala pro kuchaře, tentokrát jsme si co se jídla opravdu žili.
Dokonce i Kryštof - kterému prý doma nedají pořádně najíst a tak už ani neříká,
že nemá dost - vypadal trochu nasycen.</p>
<img alt="" src="images/2008-09-30-drevena-brigada-2008/lesIII.jpg" />
<p>Po obědě se uklízelo, pročišťovala se studánka a pak už nastal konečný sestup dolů.</p>
<p>Ještě jsem si vzpomněl na jednu hodně zajímavou událost. Našli jsme "Rudé právo"
někdy z roku ‘61. Dovedete si určitě představit, že nás to pobavilo, ale
takovým způsobem, kdy člověk myslí na to, co to tu bylo a ježí se mu při tom
chlupy. Teď hodně lituji, že jsem tam ty noviny nechal. Snad se ke mně dostanou.</p>
<p>Z mnou přečtených článků - nedostaly se ke mně totiž všechny, putovaly do
archivu jisté osoby s výkřiky: "Tohle je prostě dobrý." - byl nejzajímavější
článek o tom, jak <em>probíhal</em> Mnichov (29.9.1938 - takže jsem to četl skoro na
výročí). Kdybychom tu už tenkrát, jó, byli všichni komunisti, tak něco
takového nedopustíme, svrhneme byrokracii, která nám nedovolila brániti se a
pak sami zemřeme pod útokem Němců. Kdo ví, co by bylo správné. Rozhodně to
nebylo černobílé - ani samotné Sudety nebyly tenkrát tak moc <em>naše</em> jak se zdálo.</p>
<p>Seběhli jsme z úpatí Jizery zase dolů k Kůrovci, převlékli se do civilu,
naskákali do auta a vyrazili na cestu zpět. Ještě jsme se stavili v Josefově
Dole a pak jeli dolů na jih. Tři dni jsou na dostání se do správné táborové nálady
dost, málo na to, abychom se z ní stihli dostat ven. To se ostatně povede málokdy.</p>
<p>Michal zase pustil migáče, krajina za oknem ubíhala a mně pořád nedocházelo, že
už to zase skončilo. Nějak se mi zdálo, že se nestihlo, to co by se stihnout
mělo. Že se neřeklo to, co by se říct mělo. Snad to nevadí. Kdo si počká, ten
se dočká.</p>
<p>Naštěstí je podzim pěkně rovnoměrně rozložený. Nejdříve byla měsíc po Ukrajině
tahle brigáda a za měsíc se chystáme do Cvikova na orientační běh. Asi to bude
dost velká sranda, orienťák jsem běžel jednou v životě (a velmi neslavně).
Tak třeba to teď bude lepší.</p>
<p>Ani nebudu psát, že mne dneska zase chytala tulácká nálada. Nějak jsem nemohl
rozdýchat nepovedený diktát a tak jsem myslel na Kanadu, batoh na zádech a klid
od povinné školní docházky. Upustím už ale od těch frázích, že tam ze
mě udělají alespoň lepšího člověka a někdy napíšu zase povídku. Tím se trochu
vykecám a to se pak člověku uleví na duši i na srdci.</p>
<p>Už nevím jak, ale nějak se Michal dostal k otázce jaké máme plány. Což o to,
plánu by bylo, jé je. Radši je ale nechávám hodně volně plavat, za lanka tahá
přece Ten nahoře a tak je to lepší.</p>
Na Ukrajinu? Prý jsme blázni.2008-08-30T00:00:00+02:00Juda Kaletatag:zapisnik.glor.cz,2008-08-30:na-ukrajinu-pry-jsme-blazni.html<p class="intro">Tak jsem se vrátil z Zakarpatské Ukrajiny, překvapivě brzy (jako vždy),
překvapivě snadno a překvapivě úplně v pořádku. Jaké to bylo a co se dělo?
Čtete dál.</p>
<img alt="" src="images/2008-08-30-na-ukrajinu-pry-jsme-blazni/jenda.jpg" />
<div class="section" id="z-prahy-az-do-kosic">
<h2>Z Prahy až do Košic</h2>
<p>Celá příprava na Ukrajinu byla dost narychlo, Jenda dal přesné informace vědět až dost
dlouho - o prázdninách a to je pak nestíhačka sehnat všechny potřebné věci, zvláště z toho důvodu,
že všichni jsou pryč po dovolených, babičkách a strýčcích.</p>
<p>Nakonec se ale podařilo vše sehnat - kotlík se koupil, vařič byl už z našeho jarního výletu,
stan také byl. Se stanem to bylo obzvláště veselé. Johana tvrdila, že má stan, do kterého se
v pohodě vejde šest lidí. Nakonec se ukázalo, že by se tam šest lidí opravdu vyspalo, ale protože
byla Johana na tenisovém soustředění i se stanem a já ho nemohl okouknout, vzali jsme radši každá
futrpatra stan svůj.</p>
<p>Bylo úterý a sraz byl v sedm hodin večer v Praze na Hlavním nádraží. Z Nýrska jsme vyráželi
tři - já, Johana a Klára. Do Klatov jsme byli dovezeni autem, z Klatov do Prahy jsme bez
problému dojeli vlakem, pohodička leháro, dokonce i přesun ze Smíchova na Hlavák jsme
zvládli bez problémů - zvláště díky Kláře, protože Johana, nás trochu mystifikovala v udávání
správné trasy metrem. Prý si chtěla trochu více zajezdit.</p>
<p>Jen co jsme vylezli z metra potkali jsme Marušku, která už také čekala. Bylo ještě hodně brzo
před srazem (zbývalo asi půl druhé hodiny), a tak jsme si sedli před nádražím na lavičku
a sledovali pochybná individua.</p>
<p>Za necelou hodinu na nás natrefil Kryštof, kterého do Prahy dovezli rodiče a dle jeho slov ho
vyhodili z auta na první zastávce metra. Seděli jsme tam tedy ještě chvilku a pak jsme se
vydali dovnitř, že tam třeba už někoho potkáme. A taky že jo. Hned ve vstupních dveřích jsme
se srazili s Jendou a Sváťou. První co nás bacilo do očí, byly Honzovy boty. Všichni jsme byli
obutí už v botách do hor - těžké pohorky, prostě pořádné boty. A Honza si přijde s botami, které
u nás na gymplu dostaly přezdívku gumáky, navíc ve vysoce svítivé oranžové. Až je na fotkách uvidíte,
určitě je poznáte - svítí opravdu krásně.</p>
<p>Nahoře už seděli ostatní a tak byla naše parta zkompletována. A tady je letošní složení tchoříků:
Jenda, Maruška, Lenka, Jáňa, Johana, Kryštof, Pavel, Klára, Sváťa a samozřejmě také já.</p>
<img alt="" src="images/2008-08-30-na-ukrajinu-pry-jsme-blazni/jdeme.jpg" />
<p>Pomalu jsme se přesunuli do vlaku, ale bylo v něm šílené vedro a tak jsme se radši zase
přesunuli ven na perón. Po rozjezdu vlaku se uskutečnila válečná porada, Jenda nás seznámil
s plánovanou trasou, místním jazykem a zvyklostmi (třeba to, že když nad čajem od domorodce
prohlásíme, že je horký, patrně se urazí. Bude si myslet, že říkáme hořký).</p>
<p>Měli jsme zakoupená lehátka a po poradě jsme zkoušeli spát. Moc se nedařilo, ve vlaku se člověk
moc nevyspí. K ránu jsme přijeli na konečnou, do slovenských Košic. Mám takové tušení, že mohlo
být něco okolo sedmé hodiny, ale úplně jist si tím nejsem. Dojedli jsme svačinky z domova
a nasedli jsme na místní kodrcák jedoucí do Čierné nad Tisou.</p>
</div>
<div class="section" id="jsme-celebrity">
<h2>Jsme celebrity</h2>
<p>Situace v Čierné se pro nás výrazně zhoršila - zjistili jsme, že přes hranice jezdí
jen dva vlaky denně - jeden šíleně brzo ráno a druhý někdy kolem páté odpoledne (opět si
nejsem tímto časem moc jist). A co my tady když je ještě dopoledne? Nejdřív jsme se zkoušeli
dostat někam, kde bychom se mohli vykoupat. To se ukázalo být velkým problémem a nakonec
z toho sešlo - stali jsme se však tak populárními mezi místními domorodci, že jsme raději
zalezli zpátky na nádraží, kde jsme měli svůj klid.</p>
<p>Nejdřív jsme se totiž ptali místních na cestu ke koupališti - z těch jsme toho moc nevypáčili.
Pak si nás ale (doslova) našel pán, který si potřeboval postěžovat na život a ten nám prozradil,
že Tisa je asi osm kilometrů daleko (a na koupání, že je skvělá).</p>
<p>Tam se nám moc nechtělo, osm kilometrů tam, osm zpátky, to se radši koupat nebudeme. Za chvíli
nás ale zastavil další domorodec, který se dozvěděl, že se chceme koupat a taky měl s námi
touhu si popovídat. Radši rychle na nádraží!</p>
<img alt="" src="images/2008-08-30-na-ukrajinu-pry-jsme-blazni/nastupiste.jpg" />
<p>Museli jsme čekat asi šest hodin - na řadu přišel poker, a když i ten začal nudit, hry značka šílené.
Nejdřív jsme si dupali po nohou (to poznáte na fotkách, vypadají akčně), pak jsme zas na sebe řvali <em>"<span class="caps">HU</span>"</em>
a dávali si ruce k hlavám (taky je tam jedna fotka) a nakonec jsme začali kokodákovat a kikirikovat.
Prostě bylo veselo.</p>
<p>Pak konečně nastala chvíle, kdy měl jet vlak na Ukrajinu. Na ten s námi čekalo dost domorodců a ještě
jedna parta z Čech, která přijela posledním vlakem. Přes hranice jsme se dostali bez problémů, dokonce
i s noži - na Ukrajinu totiž nesmíte převážet nože s čepelí delší než šest centimetrů, což
z nás měli skoro všichni skoro nikdo (a Jenda navíc do batohu přibalenou solidní mačetu).</p>
</div>
<div class="section" id="az-do-dilove">
<h2>Až do Dilove</h2>
<p>A byli jsme na Ukrajině. Přesně řečeno v Čopu (Чоп) na nádraží. Jenda bleskurychle dojednal
odvoz do Mukačeva (Мукачеве) - jeli jsme třemi auty a kdybych nebyl zvyklý jezdit v autobuse
s Ukrajincem, asi bych se strachoval podobně jako ostatní - přes vesnice jel prý devadesátkou,
na nejvyšší dosaženou rychlost se nikdo radši nedíval. Jak při slalomu se proplétal stádem
krav, které šlo zrovna po silnici. A navíc měl puštěné disco na plné perdy, což našemu psychickému
stavu moc nepřidalo.</p>
<p>V Mukačevu nás vysadili na autobusovém nádraží a kdyby mělo pořádný asfalt a ne jenom štěrk, dost by připomínalo
autobusák v Klatovech. Běhala tam smečka deseti psů, ty na fotkách taky uvidíte a dokud Jenda jednoho
nenakopl byli dosti otravní.</p>
<img alt="" src="images/2008-08-30-na-ukrajinu-pry-jsme-blazni/mukacevoii.jpg" />
<p>Byl už večer. Pro nás o trochu dříve, protože Ukrajina je v jiném časovém pásmu a tak jsme si šoupali hodinky
o jednu hodinu dopředu. Nasedli jsme na autobus směrem na Dilove - vesničku kam jsme měli namířeno. Asi v půl
jedné ráno jsme tam konečně dorazili - místní autobus nebyl nejnovější, navíc nám nahatec v zadu pozavíral
okýnka - jemu bylo příjemně, nám šílené vedro a svlékat jsme se nechtěli.</p>
<p>Pavel si celou cestu povídal s chlápkem, co kdysi pracoval deset let v Česku. Přes nás a naše plány se
dostali až k Premier League, Škodovkám v Mladé Boleslavi a díky němu jsme v Dilove i vystoupili - autobusák nám
nějak zapomněl zastavit.</p>
<p>V Dilove jsme potkali místní opilce, od kterých jsme raději svižně odešli - s láhví vodky
v ruce nevypadali nejlépe. Kousek za vesnicí jsme se na loučce utábořili, spalo se pod širákem.</p>
<p>Ráno nastalo naše první vaření. Vařili jsme po skupinách, já s Pavlem a Johanou, Kryštof s
Lenkou a Jáňou, Jenda s Maruškou, Klárou a Sváťou. Naše skupina začínala raději opatrněji,
dali jsme si jen čaj s chlebem, sýrem a salámem a výborně jsme se najedli.</p>
<p>Honza musel jít vyřídit povolení - chtěli jsme totiž jít po horách, kterými vede hranice Ukrajiny
s Rumunskem a tam se bez povolení nesmí (ani z jedné strany) - a tak jsme si my ostatní dali leháro
na sluníčku (taky uvidíte na fotkách).</p>
<p>Povolení jsme dostali a tak jsme konečně vyrazili do hor. Musím říct, že po dvou dnech ve vlacích
a na nádražích jsem byl upřímně rád.</p>
<p>Čekal nás nemalý úkol - dostat se nahoru do hor. Převýšení bylo něco kolem 1.700 metrů, což není
žádná sranda, zvlášť pokud máte na zádech těžkou krosnu s proviantem na celý týden.</p>
<p>Nakonec jsme to rádi zalomili u srubu pod naší první horou (název už jsem zapomněl). Chtěli jsme
sice dojít až k Pop Ivanovi, to se ale ukázalo jako nereálné. Postavili jsme stany, dali večeři
a poseděli u ohně. Honza nás seznámil s Nikolou Šuhajem, dalším z těch co bohatým brali a chudým taky tak.
Zapěli jsme <em>Havrany na plotu</em> a šli spát.</p>
<img alt="" src="images/2008-08-30-na-ukrajinu-pry-jsme-blazni/putovani.jpg" />
<p>Noc nebyla úplně podle našich představ - spal jsme ve stanu s Kryštofem a Pavlem, náš stan někde na fotce
taky bude - hlavní bylo to, že je kulatý - natáhnout nohy může jen ten uprostřed. Zkuste spát někdy
celou noc se skrčenýma nohama. Proto jsme se snažili z krajů dostat co nejvíc doprostřed a Pavel, který
spal uprostřed, říkal, že jsme ho celou noc mlátili a utlačovali. Možná na tom bude něco pravdy.</p>
<p>Ráno bylo krásné a tak jsme s chutí vyrazili po náročném dni dál. Hned ze začátku jsme trochu
sešli z cesty a museli to vzít azimutem, abychom se dostali zpět na naši cestu.</p>
</div>
<div class="section" id="bu-bu-bu-pojdte-k-nam">
<h2>Bu bu bu, pojďte k nám</h2>
<p>Tady nás Honza strašil rumunskými pohraničníky - koho chytnou za hranicí, má po výletě a poputuje někam
do rumunska na policii. Naštěstí nás nikdo nechytil i když jsme v Rumunsku občas byli.</p>
<p>Na Popu Ivanovi jsme potkali další českou výpravu a místní domorodce, kteří si užívali výhled do kraje.
Na fotkách je poznáte, jeden ukazuje do kraje a je trochu spoře oblečen.</p>
<img alt="" src="images/2008-08-30-na-ukrajinu-pry-jsme-blazni/nahati-domorodci.jpg" />
<p>Jen jsme slezli z Ivana potkali jsme další Čechy a nakonec se ukázalo, že jednoho z nich Honza zná.
Také jsme tam dali oběd, naše skupina měla navařeno už od snídaně, výborné vločky s kakaem. Naštěstí jsme je
dojedli a nemuseli je jíst i k večeři.</p>
<p>Šlo se dál, cesta pěkná, krajina a počasí též, to ostatně uvidíte na fotkách. Celou naší výpravu nás provázela
nouze o vodu - asi před měsícem byly v Podkarpatské Rusi povodně, teď bylo zase naopak sucho.</p>
<p>Přenocovali jsme na pěkném tábořišti, jen k vodě to bylo asi 300 metrů dolů z kopce - hodně prudkého.
To nebylo ideální, nicméně jsme to museli vydržet. Také to byla spíš taková bažinka, něž tekoucí voda,
ale my už pili i z horšího.</p>
</div>
<div class="section" id="a-margotku">
<h2>A margotku?</h2>
<p>Další den bylo opět pěkně, dokonce tak pěkně, že jsme měli všichni spálenou jednu půlku těla,
celou dobu jsme šli se sluncem na pravé straně a nějak jsme se zapomněli namazat.</p>
<p>Přes den se toho moc zajímavého nedělo, nebudu to tu rozebírat, krajiny uvidíte na fotkách a
názvy hor si stejně nepamatuji.</p>
<p>Zajímavé bylo jen to, že jsme potkali čtyři auta, tam v horách, vevnitř holohlaví chlápci s černými
brýlemi - kdekoho by napadlo, že jsou to mafiáni a jedou zakopat mrtvoly nebo pašovat drogy do Rumunska.
Mafiáni to pravděpodobně byli, ale co tam dělali, to si opravdu můžeme už jen domýšlet. Asi nic pěkného.</p>
<p>Večer jsme se usadili na tábořišti nedaleko od koňského napajedla, kam jsme chodili pro vodu a také jsme
se tam lehce umyli.</p>
<p>Zrovna když byly holky u vody, přišla k nám návštěva. Já ji na fotkách nemám, trochu z respektu. Až se ke
mně dostanou fotky od Jáni budete si ji moci prohlédnout alespoň zezadu. Přišel k nám voják. Zkontroloval
pasy a naznačil, že by rád cigarety. Ty jsme sebou neměli, ale Honza mu taktně nabídl margotku, což voják
sice tolik neocenil, ale řekl, že ji musí porovnat s těma jejich a tak si ji také vzal.</p>
<img alt="" src="images/2008-08-30-na-ukrajinu-pry-jsme-blazni/vojak.jpg" />
<p>Večer jsme se usadili u ohně, ne všichni - stařec a děti už šli spát. My za malou chvíli také a velmi rychle,
začal totiž pořádný slejvák a bouřka. Noc byla pro nás ještě horší než ta minulá. Nejen že jsme byli
skrčení - slzy nám tekly proudem, protože skomírající oheň strašlivě čadil a přímo nám na stan, pršelo a my
zjistili, že podlážka netěsní. Teď na tom byl pro změnu nejhůře Pavel - ležel v jakémsi údolíčku a všechna
voda stékala k němu. Lázeň.</p>
<p>Naštěstí ráno nepršelo a my tak mohli alespoň něco usušit.</p>
</div>
<div class="section" id="u-ivana">
<h2>U Ivana</h2>
<p>Pak jsme zase vyrazili dál. Snad jen to, že jsme dali řeč s bačou, který si užíval vyhlídky do kraje, se nic
zajímavého nestalo. Asi jsme se stali atrakcí, mladý bača si nás fotil mobilem. Ano, i sem už technika dorazila.</p>
<p>Odpoledne jsme dorazili k chaloupce. Na fotkách ji samozřejmě také najdete. Ona to vlastně žádná chaloupka
nebyla - pořádný srub ze dřeva. Uvnitř bydlela baba se kterou Honza vyjednal možnost přespání ve vedlejším srubu a její manžel - Ivan.</p>
<p>Krásně jsme se tam zabydleli, bábuška nám přinesla mléko a tak jsme si udělali spoustu pudingu.
S předáváním mléka souvisí jedna úsměvná situace: Baba nejdříve mléko nabízela nám, klukům. My však byli zrovna
myšlenkami na míle daleko a tak jsme na ní asi půl minuty tupě zírali a vůbec nám nedocházelo, co říká. Pak ho nabídla
holkám a to už nám konečně došlo, co po nás chtěla. Nu což, stane se.</p>
<p>Večer po výborné večeři jsme začali vařit čaje a připravovat se na dlouhý večer. Takovýto večer - v suchu,
v závětří - se musí pořádně užít a tak i strážci cukru upustili od svého předsevzetí a osladili nám čaj. Cukru bylo
totiž velmi málo a tak Kryštofova skupina od cukru v čaji abstinovala.</p>
<img alt="" src="images/2008-08-30-na-ukrajinu-pry-jsme-blazni/ivan.jpg" />
<p>O chvilku později si k nám přišel přisednout Ivan. Na dvou fotkách homáte cvaklého. Nabídli jsme mu čaj, hrníček
obětoval Kyšák, a povídali si o počasí, medvědech a tak všelijak okolo - česky, ukrajinsky, rukama, nohama.</p>
<p>Snažím se medvěda potkat už druhý rok, v Tatrách nic, na Ukrajině taky nic, naději mi udržovalo jen Ivanovo
tvrzení: "Medvědi? Všude, hodně!".</p>
<p>Ptali jsme se ho taky jestli bude zítra pršet a tak jsme se dozvěděli, že střecha určitě nepustí
ani kapku (ehm), ale zjistit jaké počasí bude zítra dalo dost práce. Nakonec jsme mu asi stejně
neporozuměli, protože jsme si bláhově mysleli, že zítra pršet nebude. Pršelo.</p>
</div>
<div class="section" id="dalsi-ivan-ted-pop-a-marmarozsky">
<h2>Další Ivan - teď Pop a Marmarožský</h2>
<p>Ráno pršelo. Bylo ještě horší počasí než včera a Ivan nás strašil, že nahoře umrzneme,
začneme dělat "chrk, ekš" (prostě se nachladíme) a nerad nás ven pouštěl.</p>
<p>Jenda byl ale neústupný a tak jsme vyrazili. Všichni v pláštěnkách a igelitech - konečně se
uplatnila naše zkušenost z Tater, tam bylo takovéto počasí pořád.</p>
<p>Nahoru jsme se museli prodírat klečí, cestička tam žádná nevedla, až nahoře jsme na
ní narazili. Tak jsme se dostali na další horu - Popa Ivana Marmarožského (úplně si nejsem
jist jestli to píšu správně, snad alespoň přibližně).</p>
<img alt="" src="images/2008-08-30-na-ukrajinu-pry-jsme-blazni/mlha.jpg" />
<p>Na vrcholu hory stojí bývalá meteorologická stanice, dnes už nepoužívaná, ale pořád statná,
stavěná z kamene. Foukalo, byla zima, uvnitř spousta odpadků a nikomu se tam pobývat
dlouho nechtělo. Tak jsme raději šli dál. Počasí nebylo pořád nic moc a tak jsme si náladu
zlepšovali siónskými popěvky od A do Z. Prostě jsme zazpívali co se dalo.</p>
<p>Odpoledne jsme došli k pěknému jezeru, sice tam byla spousta odpadků, ostatně jako na
Ukrajině v horách všude, místa pro stanování tam bylo naštěstí spousta a tak jsme se usadili.</p>
<p>Měli jsme štěstí, že jsme přišli včas. Po nás přišli ještě skupiny Slováků, Rusů a všech možných
dalších národností. Jenda rozdělal po velkém snažení oheň a vydal se na návštěvu k sousedům - po
návratu se pochlubil, že máme rozhodně nejhezčí oheň.</p>
<p>Chvíli jsme seděli u ohně, Jenda převyprávěl pár příhod z knížek podobných V horách Sajanských - byly
rozhodně zajímavé, ale vyprávět se mi je tu nechce.</p>
</div>
<div class="section" id="no-to-jsou-nam-fofry">
<h2>No to jsou nám fofry</h2>
<p>A tak jsme se v pořádku vyspali až do našeho posledního dne na horách. Čekala nás už jenom
nejvyšší hora Ukrajiny - Hoverla a pak sestup dolů do civilizace.</p>
<p>Při výstupu na náš vrchol jsme vymysleli s Kryštofem takovou menší zradu - všichni už si
zvykli, že fotím já a dávali si pozor - půjčil jsem foťák Kyšákovi a rázem jsou
zajímavé fotky - upocené obličeje a vyčerpané výrazy.</p>
<p>Jediný kdo na těchto posledních fotkách chybí je Pavel, který posilněn Pikaem vyběhl
na Hoverlu, že jsme ani nemrkli a jeden Čech, co zrovna sestupoval dolů, se podivil,
co to máme vepředu za blázna - prý kolem něho jen proletěl.</p>
<p>Na vrcholu nic moc zajímavého nebylo - snad jen ukrajinská vlajka a kovový paskvil
ve tvaru kříže. Rozhodně jsem už viděl hezčí.</p>
<p>Nahoře byla jako obvykle zima a tak jsme raději seběhli dolů. Tam se ukázalo, že Pavla
vyčerpal výstup víc než se zdálo - cestou dolů se musel Lenky pársetkrát zeptat, jak to,
že jí dali řidičák a ani když se už přestal ptát, nezdálo se, že by v tom měl zcela jasno.</p>
<img alt="" src="images/2008-08-30-na-ukrajinu-pry-jsme-blazni/domu.jpg" />
<p>Dole na nás čekal připravený Boží odvoz. Zdá se, že jsme strhli všechny rekordy v cestě
Hoverla - Čop. Tuto zajímavou část našeho putování se budu snažit popsat co nejpřesněji:</p>
<p><em>Scházíme dolů z hor. Cesta hrozná, příkrá, kamenitá, vymletá. Konečně jsme dole ve
vesnici a vidíme první zříceninu. Za zpola strhnutým mostem vidíme stát autobus
(bednu na čtyřech kolech) a přichází k nám pár domorodců.</em></p>
<p><em>Plány jsou zatím asi takové, že se vykoupeme, pomalu si najdeme místo na přespání,
ráno dojdeme do další vesnice, odkud by mělo snad něco jet do civilizace.</em></p>
<p><em>Jenda se dává do řeči s paní, která vypadá dost veselá - utvrzuje nás to v teorii,
že vodka je zde dobrá jak ráno, tak i na oběd a večer.</em></p>
<p><em>Mimo jiné nám paní sděluje, že během pěti chvil pojede motor (během pěti minut
pojede nějaké auto, pro snazší pochopení překládám) do vesnice kam máme namířeno.
Z koupání tedy nakonec není nic a my čekáme na motor, o kterém si myslíme, že
to bude něco ve smyslu autobusu.</em></p>
<p><em>Čekáme půlhodiny, nic nás nepřekvapuje, jsme zvyklí a když už je čekání přece jen
dost dlouhé, ptá se Honza znovu, kdy to asi pojede. Prý že za chvíli, ještě někdo někde
musí něco dodělat.</em></p>
<p><em>A tu náhle, po prašné cestě se k nám řítí něco na kolech. Uvidíte přesně na fotkách.
Dostavil se nějaký náklaďák a my s domorodci, kteří sbírali v lesích borůvky naskakujeme
na korbu. Je tam trochu přeplněno, ale veselo. Ukrajinky mluví šíleně vysokými hlasy,
cesta je bahnitá, tak jak si ji ani nedovede představit a zlaté zuby se domorodcům
jen blyští.</em></p>
<img alt="" src="images/2008-08-30-na-ukrajinu-pry-jsme-blazni/navrat.jpg" />
<p><em>Nakonec přijíždíme do vesničky. Řidič z nás sedře 170 hřiven, ač to svezení mělo stát asi
jen 80. Pro srovnání - hřivna je asi pět korun. Těch pár kilometrů se nám dost prodražilo
a Jenda z toho vypadal trochu vykolejený.</em></p>
<p><em>Zkoušíme se vrátit k původnímu plánu a najít řeku, kde bychom se mohli vykoupat. Řeku nacházíme,
ale v takovém stavu, že i po týdnu v horách můžeme s čistým svědomím říct, že
bychom se v ní ušpinili.</em></p>
<p><em>Opět z koupání není nic a tak se snažíme alespoň doptat na vlak, o kterém nám
veselá paní tvrdila, že by měl jet. Zjišťujeme pravý opak, jede ale autobus a to
asi za půl hodiny.</em></p>
<p><em>Zásoby už nám pomalu došly, Jenda proto vleze do nejbližšího krámu a kupuje královské
potraviny - ukrajinskou zmrzlinu, ukrajinské pivo v pet lahvi a sedm banánů - víc
jich neměli.</em></p>
<p><em>Přesunujeme se na zastávku a během pár sekund přijíždí dodávka, která má být
autobusem. Po jízdě na korbě náklaďáku je to skutečný luxus, celkem neoježděný
Mercedes, skutečné sedačky - paráda.</em></p>
<p><em>Takhle jedeme asi do Rachova a tam se řidič ptá, kam chceme dovézt. Nakonec
nás zaveze až do Čopu na nádraží. Jen za 200 Eur. V Čopu jsme kolem půl jedné
v noci - vlak na Slovensko jede někdy kolem půl čtvrté, na perónu musíme být už
ve tři, ale stejně všichni zalehneme a trochu se vyspíme.</em></p>
<p><em>Mně se zrovna nějak spát nechce, sedím a pozoruji lidi co pobíhají po nádraží - jací
šílenci to můžou být, když jsou tu v tuhle nelidskou hodinu. Někdy kolem druhé k nám
přijde člověk, s taškou a karimatkou a zmateně na mne gestikuluje prstem. Moje vnímání je
ale natolik zpomalené, že tam na něj asi tak půl minuty koukám a tvářím se tupě. Naštěstí
se pak probudí Jenda a dopadá to tak, že si neznámý u nás na chvíli nechává svoje věci
a pak se pro ně zase vrací.</em></p>
<p><em>Pak už je čas vstávat a projít celní kontrolou. Lehce se nám prohrabávají v baťozích,
naštěstí se jim ale asi moc nechce takhle po ránu něco řešit a tak projdeme opět v pořádku.</em></p>
<p><em>Pak už se jede vlakem až do Čierné nad Tisou. Na našem oblíbeném nádraží moc nepobudeme, jen zeptáme
odkud jede vlak do Košic a pak už běžíme na druhý konec nádraží. Vlak nám naštěstí nestihl ujet.</em></p>
<p><em>Během dvou hodin, které samozřejmě všichni prospíme, jsme se dostáváme až do Košic.</em></p>
<p>A tak cesta, která nám měla trvat dva i více dní, byla za náma během dne. Nevadí, Bůh měl asi nějaký důvod pro toto rychlé vyhoštění.</p>
</div>
<div class="section" id="kosice-pry-prilezitost-se-skvele-ztrapnit">
<h2>Košice? Prý příležitost se skvěle ztrapnit</h2>
<p>A tak jsme byli v Košicích. Sice nevyspalí, ale jak už jsme tu
několikrát psal - člověk může žít beze spánku, ale ne bez povzbuzení.</p>
<p>Navštívili jsme místní bazén, celkem příjemné, ale kdyby byl člověk vyspalý
asi si to užije víc. Protrpěli jsme tam své dvě hodinky, vyhřívali se na za sklem sluníčku
a nadávali na plavčice, které naše dovádění ve vodě nechtěli nechat jen tak plavat.
Věkový průměr návštěvníků v bazénu mohl být tak na padesáti. Polovinu jsme tvořili my pod
dvacet, zbytek důchodci.</p>
<img alt="" src="images/2008-08-30-na-ukrajinu-pry-jsme-blazni/kosice.jpg" />
<p>Když jsme konečně vylezli z bazénu a navlékli na sebe zpět to hnusné špinavé zapocené
oblečení, vrátili jsme se na nádraží, kde jsme v úschovně nechali své batohy a vyrazili
do města. Nejdřív jsme si dali oběd v místní pizzerii a pak se nějak rozutekli po městě.</p>
<p>Pak nastal pořádný průzkum města. Vlak jel až večer, bylo poledne a my měli moře času před sebou.
Co musím vyzdvihnout je krámek v uličce vedle náměstí - prodávají tam včerejší pečivo za pět slovenských
kaček, pečivo jako jsou koblihy. Hlavně ty koblihy. Obyčejné nejsou nic moc, trochu seschlé. Ty namáčené
v bílé polevě nebo čokoládě jsou ještě lepší než čerstvé. A za pět slovenských korun. No nekup to.</p>
<p>Den byl teplý, až moc horký a tak se ujal návrh zdolat místní fontánu. Boty byly sundány za chvíli a my se
ráchali ve vodě jak malé děcka. Jednu místní ctihodnou paní jsme velice pobouřili. Prohlásila,
že tu se kúpou len cikáni, tu že neni žádné kúpalisko.</p>
</div>
<div class="section" id="a-zpet-do-cech-neradujte-se-vsichni">
<h2>A zpět do Čech, neradujte se všichni</h2>
<p>A pak už zase do vlaku. A zpátky do Čech, do Prahy. Chvíli jsme hráli pokera ve volném kupíčku, pak nás vyhnali
a my museli jít spát. Člověku se ve vlaku spí mnohem lépe, když den předtím skoro vůbec nespí.</p>
<p>To se vám pak ani nechce kolem čtvrté ráno v Praze vstávat, přesedat na metro a jet dalším vlakem
až do Nýrska. V Praze jsme se rozdělili, opět na delší čas domů.</p>
</div>
<div class="section" id="a-par-myslenek-na-zaver">
<h2>A pár myšlenek na závěr</h2>
<p>Nic zvláštního, co by mohlo pozvednout tento článek, tu napsáno nebude - putování
bylo skvělé a jako vždy krátké a hrozně rychle utíkající.</p>
<p>A tak trochu podumám. Jedna věc mne ze začátku hodně udivovala a asi ne jenom mě.
Nedokážu pochopit mnoho věcí, jednou z nich je to, jak dokázal mít na sobě Kryštof
dlouhé kalhoty ve dny, kdy bylo největší vedro.</p>
<p>Když jsem dnes ráno zbíhal z Ostrého dolů přes stateček, kde jsme na jaře s Tchoříky
taky spali, velice se mi po prázdninových časech zastesklo. Až na tyto poslední
týdny nebyly prázdniny úplně podle mých představ, ale co tu dělat jiného než
sedět u počítače a alespoň nějak kreativně tvořit (a získávat finance na sponzorování
takovýchto výletů).</p>
<p>Za měsíc jedeme na Jizeru sekat dřevo a tak tu snad zase nestihnu začít plesnivět.</p>
</div>
A tak jsme to přežili2008-03-24T00:00:00+01:00Juda Kaletatag:zapisnik.glor.cz,2008-03-24:a-tak-jsme-to-prezili.html<p class="intro">Je pondělí velikonoční, prázdniny jsou u konce a naše Šumava Tour také, takže je
správný čas napsat co se o prázdninách dělo a na co se nezapomnělo.</p>
<p>Naše výprava začala z Nýrska dne 20.3.2008, ve čtvrtek, přesně v 12:20 přijetím
vlaku na nádraží. Vlakem přijeli vlastně všichni členové "ultras" výpravy až na
mě. Po měsíčním plánování a organizování se náš počet ustálil na čtyřech. A tak
jsme vyrazili přes Nýrsko až k Hájkům, Jarmila nám měla dělat doprovod první
den. Později na mě tlačila ať o ní sem nepíšu, ale svoboda tisku je svoboda
tisku a novařina nemá tabu, má holt smůlu.</p>
<p>A tak jsme vyrazili. Přes Pajrek na Hraničář, z Hraničáře na Zadní Chalupy a dál
až na Stateček pod Ostrým. Trochu nás zaskočilo počasí. I v Nýrsku, kde celou
zimu nenapadl pořádně sníh, ho bylo dost a čím jsme se dostávali výš a dál sněhu
rychle přibývalo. Ale což, bylo celkem pěkně a šlo se ještě dobře. Později
odpoledne začalo přituhovat a chvílemi i sněžilo. Foukal dost nepříjemný vítr a
my razili cestu sněhem. Docela to znavovalo, a když jsme došli na Stateček,
věděli jsme, že dál už nepůjdeme.</p>
<p>Jarmila s Johanou se chtěly vyspat v teple doma a museli ještě dojít asi šest
kilometrů do Hamrů. Prý jsme Jarmilu totálně zničili, ale… (co to? Že by to
Jarmila nějakým způsobem odmazala text? Zmizel :D ).
Na Statečku byl (a snad ještě je) pěkná bouda se dvěmi stěnami. Výhled byl
krásný, před námi leželo Hamerské údolí, ale jak to tak bývá, foukalo z údolí a
foukalo dovnitř. Začala nám být zima a tak jsme na nic nečekali a začali jsme
vařit čaj a večeři. K večeři měla být polívka, ale jaksi díky mým zmrzlým rukám
vzniklo další památeční jídlo. Do polívky jsme chtěli přidat trochu těstovin a
tak jsem je tam sypal a najednou byl pytlík prázdný a hrnec plný. Teď se
projevilo naše kuchařské umění… Možná někoho překvapí, že neslité těstoviny s
pár buřty jsou poživatelným jídlem. Ale jsou!</p>
<p>Byla hrozná zima a tak jsme zalezli do spacáků a snažili se usnout. Taková zima,
jako mi byla v tu noc, jsem ještě nezažil. Protože sněžilo a zároveň foukalo, do
přístřešku bylo naváto hodně sněhu a naše spacáky na tohle nejsou stavěné. Ale i
ten sníh by se dal vydržet, horší to bylo s větrem. Vždy když se mi podařilo
zahřát si spacák na přijatelnou teplotu, přišla vždy nová vlna studeného
vzduchu, a ve spacáku byla zase zima. Nevím jak se mi podařilo dočkat rána,
myslím, že jsem mohl spát hodinku maximálně dvě. Ráno jsem se klepal ve snaze
zahřát se, ale nějak to nefungovalo.
Někdy po ránu zavolal Zdeněk. Měl nás doprovázet další den, a tak bylo potřeba
dohodnout podrobnosti. Pak jsme si uvařili čaj, namazali chleba s paštikou a
vyrazili, protože byla hrozná zima a chůze zahřívá. Asi v osm hodin jsme
Stateček opustili a vydali se směrem k Černému jezeru. Sněhu neubylo, ba naopak
přibylo a my se jím brodili dál. Největší smůlu, dá-li se tomu tak říct, měl
Kyšák, protože jako jediný měl skvělý nápad vzít si návleky a tak vyšlapával
cestu. Husím pochodem, ščítajíc kilometr za kilometrem, jsme šli dál, nejdříve k
Černému jezeru a pak na Špičák. Asi kilometr před ním jsme se setkali se
Zdeňkem, který nám na běžkách vyrazil naproti. Na Špičáku jsme k němu zalezli do
auta, domluvili další detaily a vypili dvě termosky s čajem a snědli tofife. Pak
přišla naše slabá chvilka, kdosi totiž navrhl, že by nám Zdeněk mohl odvézt
batohy až na Javornou, kde budeme spát a protože jsme byly vyčerpaní, strpěli
jsme tu potupu a dále to vypadalo spíš jako školní výlet než drsný puťák. To
kdyby viděl Jenda, ten by nám dal. (Edit po dvou letech: nedal, už taky vyměkl)
A zase jsme šli, ze Špičáku na Hofmanky, z Hofmanek změrem na Gerlovu Huť, ale
až tam jsme nedošli, odbočili jsme a šli cestou necestou až na Javornou. Na
Javorný to byl jedním slovem luxus. Když jsme si vytahali věci z batohů a dali
je sušit, bylo teprve kolem čtvrté odpoledne a my znavení seděli v pokoji, jsme
občas něco četli, občas hráli šachy a občas koukali do blba. Později, někdy
kolem sedmé, šly Lenka s Jáňou připravit večeři. Měl to být puding. Nevím jak to
vypadalo během přípravy a asi to vypadalo hrozně, protože když to bylo hotové,
koukali na nás jako by čekali, že proti tomu budeme mít řeči. Ale nakonec to
bylo dobré, až to překvapilo.</p>
<p>Večer a vlastně půlku noci jsme jako staří karbaníci mastili pokera. Hrál s námi
i Zdeněk, ze začátku se vymlouval, že už si nepamatuje jak se to hraje a nakonec
nás téměř obral. Spát jsme šli někdy po půlnoci, spíš až k jedné.</p>
<p>Ráno Zdeněk odjížděl časně, musel jet do práce a tak když jsme se v osm hodin
vybatolili z teplých spacáčků byl už hodinu pryč. Ke snídani byly chleby se
sýrem a salámem. Jediná věc, pro kterou by na nás na Javorné nemuseli vzpomínat
v dobrém je naše snaha používat termokonvici. Trochu jsme s tím zacházeli jak
pravěcí lidé s počítačem a pak to teklo všude, jenom je tím správným otvorem.
Zhruba v deset hodin jsme vyrazili směr Velhartice. Ač jsme měli poměrně přesné
informace kudy se vydat povedlo se nám si zajít. Naštěstí to tam Kyšák alespoň
přibližně znal a tak jsme to střihli azimutem. Jak to tak bývá, byl v cestě les
a v něm asi pět potoků. Tak takhle to asi vypadá při prozkoumávání Sibiře.</p>
<p>Nakonec jsme ale natrefili na správnou cestu a mohli jít dál. No mohli, ale
raději jsme to lehce obešli, před námi byl pes, který vypadal dost agresivně.
Díky Bohu že se do nás nepustil.
Přes hory a doly, přes sedmero řek a lesů jsme se dostali do Velhartic. Spát
jsme měli u Kryštofa doma, tedy na hradě. Bylo ale jen něco po poledni a tak
jsme ještě vyrazili zdolat Borek. Pod argumentem, že je to půlhodinka tam,
půlhodinka zpátky s námi šli i Jáňa s Lenkou. Trochu se to protáhlo, a to kvůli
nápadu zahrát si na stopovanou. Nakonec ze stopované byla tak trochu shledávaná,
protože přesto že les byl celkem velký, nebyl problém narazit na druhého
člověka.
Dnes jsme večeři měli na starosti s já s Kryštofem, během rekordního času se nám
podařilo vytvořit oběd o dvou chozích, nejdříve francouzká polévka, pak
bramborová kaše se salámem a cibulkou. Dokonce se to dalo i jíst. V jediné co
jsme doufali, že nám to vaření nepřišijí na pořád, ale to asi nehrozí.</p>
<p>O zábavu se do večeře postarala hra Česko, spousta otázek o České republice, ale
byli jsme rádi, že známe odpověď na každou pátou. Víte třeba jak se liší postup
ve výrobě červeného a bílého vína? V hroznech to není. Pokud nevíte, zkuste se
zeptat třeba strejdy Gůgla. Zadejte třeba "rozdíl mezi výrobou červeného a
bílého vína".</p>
<p>K večeři jsme nám milá hostitelka namazala rohlíky s dobrou pomazánkou, a ikdyž
jsme byli ještě syti z pozdního oběda, zmizelo toho docela hodně. Celou dobu
jsme byli zamlí, Kyšák správně poznamenal, že to tam chvílema bylo jak na
hřbitově. Asi nám chyběli rozkecávači jako Markéta nebo Bětka.</p>
<p>Během večeře jsem tradičně zabavoval hádankami. Jsou už starší a poměrně známé,
ale pro ty kteří je ještě neslyšeli:</p>
<div class="section" id="sasek-a-kral">
<h2>Šašek a král</h2>
<blockquote>
V jednom království žije král a šašek. Král nenávidí šaška, šašek nenávidí
krále. Až se jednoho dne rozhodnou, že se otráví. Nemůžou ale kupovat jedy ve
vesnici, protože by se to mezi lidmi hned rozneslo a na zámku je jen dvanáct
jedů. Jsou označeny podle síly, od jedničky až po dvanáctku, nejsilnější jed je
dvanáctka. Jedy jsou ale speciální, pokud vypijete jed a hned poté jed s vyšším
číslem, např. pětku a potom desítku, jedy se neutralizují.
Král vezme tedy všechny sudé jedy (2, 4, 6, 8, 10, 12) a šašek všechny liché.
Pak se pozvou na sklenici vína. Nejdřív král naleje šaškovi, pak šašek králi a
nakonec nalejí každý sobě aby mohli jedy zneutralizovat. Šašek přežil, král
zemřel. Jak to šašek provedl?</blockquote>
<p>Další hádanka se mi líbí méně, nejspíš proto, že jsem na ní sám nedokázal přijít
a musel jsem se nechat poddat.</p>
</div>
<div class="section" id="poprava-a-kulicky">
<h2>Poprava a kuličky</h2>
<blockquote>
Král má ve vězení těžkého zločince a jednoho dne má být popraven. Král ale rád
pobaví lid a tak dá vězni šanci, bude si moct tahat z pytlíku, pokud vytáhne
bílou kuličku bude omilostněn, pokud černou zemře. Vězeň se ale od kata, kterému
se ho zeželí, že král ho podvede a do pytlíku dá pouze dvě černé kuličky. Vězeň
však nemá šanci sehnat si bílou kuličku včas a tak ho odvedou na popraviště a on
si tahá. Co musí provést aby mohl přežít?</blockquote>
<p>Poté co byly hádanky rozluštěny nastal opět známý problém, co dál? Tak trochu
jsem s tím počítal a rozhodl jsem se vyzkoušet tzv. psychologickou hru o Abigail
a Gregorym. Nějak jsem si ale nemohl vzpomenout na jména a tak se postavy
jmenovali Jessica, Jerry apod. Hra probíhá tak, že se ze začátku vypráví příběh.
Poté se každý člověk ztotožní s libovolnou jemu sympatickou postavou z příběhu a
před ostatními se snaží obhájit svoje chování, samozřejmě tak aby odpovídalo
příběhu. Ostatní mu můžou pokládat otázky. Obhajování pokračuje, každý další
však nesmí popřít to co řekl ten před ním. Nakonec si to postavy mezi sebou
můžou vyříkat, většinou se do toho lidi vžijou tak, že to býva docela zajímavé.
Zde si můžete přečíst příběh:</p>
</div>
<div class="section" id="krokodyli-reka">
<h2>Krokodýlí řeka</h2>
<blockquote>
<p>V malém království žili ve městě dva milenci, Abigail a Gregory. Prostředkem
města tekla velká řeka, žili v ní krokodýli a přes řeku se dalo dostat jen
jedním mostem. Nebo lodí. Gregory žil na jedné straně, Abigail na druhé, denně k
sobě přes most chodili.</p>
<p>Jednoho dne však přišla velká voda. A co hůř, Gregory byl na smrt nemocný a
neměl nikoho kdo by byl s ním. Ani Abigail se k němu nemohla přes rozbouřenou
vodu dostat, protože voda strhla i most. Jediný kdo by se mohl s lodí dostat na
druhou stranu byl starý námořník Slag.</p>
<p>Ten už padesát let čekal na velkou vodu a deno-denně vytahoval svojí pramici
vysoko na břeh aby mu ji velká voda neodnesla, jako jiným. A tak se Abigail
vypravila za ním a požádala ho, aby ji převezl na druhou stranu. Slag souhlasil,
avšak s jednou podmínkou, že se s ním Abigail stráví noc. Abigail nesouhlasila,
utekla k matce a žádala ji o pomoc.</p>
<p>Matka však na ni neměla právě čas, a tak ji skoro ani nevyslechla a řekla jí,
nechávám rozhodnutí na tobě, věřím že se rozhodneš správně. Abigail probrečela
celý den i noc, ale protože se k ní dostaly zprávy, že se Gregorymu přitížilo,
nakonec souhlasila se Slagovou podmínkou. Ten se s ní vyspal a příštího rána ji
odvezl na druhý břeh.</p>
<p>Abigail se konečně dostane k Gregorymu. Stará se o něj tak dlouho, dokud se
neuzdraví. Trápí jí však kvůli její nevěře svědomí a Gregorymu řekne co se
musela učinit, aby se k němu dostala. Gregory pro ni však nenajde pochopení,
rozzuří se a Abigail vyžene.</p>
<p>Ta jde s pláčem ke svému starému příteli Sindibadovi, všechno mu řekne. Ten, i
když ho Abigail prosí, ať to nechá plavat, jde za Gregorym a surově ho zmlátí.</p>
</blockquote>
<p>Hra nemá předurčený výsledek, může se stát, že lidé hru nepochopí, nebo naopak
jí začnou moc prožívat, nám se ale povedla celkem pěkně. Nic ale netrvá věčně a
po hře zase nastala situace co dál. Pak přišel šílený nápad na hru, ve které by
se vlastně vymíšlela detektivka hráči by museli přijít na to kdo je vrah. Nápad
zajímavý, ale tak jsme příběh překomplikovali, že už jsme opravdu nevěděli jak
dál. Většina hry probíhala tak, že já s Kyšem jsme na chodbě přemýšleli jak
příběh posunout dál, vypadalo to asi tak, že jsme proti sobě chodili a občas se
někdo chytl za hlavu, pak jsme zase chodili a nakonec jsme se museli vrátit na
začátek příběhu. Ale nápady jsme měli zajímavé, to se musí nechat, možná podle
toho jednou sepíšu detektivku, kdo ví?</p>
<p>Další hra byla podobná, ale úplně otočená. Nakonec skončila tak, že jsme se
všichni jenom smáli a vraha, či spíše vrahy se určit nepodařilo. Ono taky
zjistit kdo z příbuzenstva zabil tetičku v Himalájích, když všechny stopy shoří
a jediný policista je také podezřelý, protože je její synovec, není snadné. Bylo
už pozdě, ještě chvilku jsme pak hráli stolní fotbálek a šli zase někdy po
půlnoci spát. Když to tak počítám, v průměru jsme se naspali méně než pět hodin
za noc. Taky jsme toho moc nevypili, ale přežili jsme to.</p>
<p>Ráno jsme vstávali někdy po osmé, snídani jsme opět měli připravenou, prostě
luxus, mazanec s bochánky, co můžeme chtít víc. Byla neděle a vlastně i poslední
den, i když to ze začátku bylo plánováno i na pondělí. Je ale dobře, že jsme
skončili už v neděli, všechno bylo jednoduší. Poslední naše trasa byla krátká z
Velhartic do Kolince, kde jsme se měli rozdělit. Kryštof s Jáňou ale odbočili
moc brzo a tak se jim ještě poslední den podařilo zajít si. Měli jít na beránka
do Mlázov. Večer byli ale už doma, takže jejich zacházka asi moc dlouhá nebyla.
Lence odjížděl vlak z Kolince v dvanáct, mě zhruba o dvě hodiny později a bylo
teprvé něco po jedenácti, takže byl čas dát si trochu cukru. Byla i nápad udělat
si karamel, ale to jsme zavrhli, protože by nás z čekárny asi hnali, kdyby
viděli jak si vaříme bílý prášek na vařiči. Nejsem si jistý jestli by nám
veřili, že je to jenom cukr. A tak jsme zůstali u cukru.</p>
<p>Pak už jenom vlakem bekhoum, vybalit zasmrádlé oblečení z batohů a hurá do
vlastních postýlek. No hurá, mám chuť sem napsat něco jako v článku o Golden
Well, ale nechci se opakovat a tak napíši radši takové krátké shrnutí mých
pocitů z celé akce.</p>
<p>Celý to bylo dost na rychlo, plánovat se to začalo měsíc před Velikonoci, s
Božím požehnáním se nám podařilo všechno sehnat a zařídít. Když jsem čekal na
nádraží až výprava přijede nějak jsem tomu pořád nemohl uvěřit, že se to
povedlo. Když pak přijeli, nemohl jsem tomu uvěřit ještě víc. Jak šel čas trochu
mi začalo vadit, že věci nevycházejí tak jak jsem si je představoval. Když se
teď na to podívám zpět, vidím, že kdyby to proběhlo tak jak jsem to já měl
naplánováno, patrně by jsme někde umrzli v závějích, takže chvála Pánu i za to.
Takže jednoduché ponaučení zní: Čím více lpíš na vlastních plánech, tím déle
bude trvat, než pochopíš že to Bůh s tebou myslí dobře i když ti nevycházi
všechno podle tvých představ.</p>
</div>
Golden Well 20082008-02-22T00:00:00+01:00Juda Kaletatag:zapisnik.glor.cz,2008-02-22:golden-well-2008.html<p class="intro">Protože se mi skoro po týdnu nervy dostatečně zklidnily z přechodu z
přírody do školy, což je šok opravdu veliký, rozhodl jsem se neodkládat dál
napsání tohoto článku. A tak sem píšu mé vzpomínky na letošní lyžák.</p>
<img alt="Naše útočiště." src="images/2008-02-22-golden-well-2008/01-chata.jpg" />
<p>Ten týden hrozně rychle utekl a nějak jsem si vůbec nestihl zapamatovat některé
trasy a mám to v hlavě trochu pomotané, takže kdyby tento článek četl někdo
s lepší pamětí než já, ať se nebojí napsat pořádně kritický komentář, ve
kterém mě zprdne, že takhle to přece vůbec nebylo. Píšu tak jak vzpomínám
a občas něco trochu přibarvím.</p>
<p>Vůbec celý tenhle lyžák byl hodně na rychlo. Nevím, čím to bylo, asi tím že
prázdniny byly letos dost brzy. Prostě jsem ještě týden před odjezdovou
sobotou neměl boty na běžky a spacák. Naštěstí Hájkovi měli boty správné
velikosti, mně padnoucí a tak jsem měl první starost odbytou. Sehnat spacák
nebylo vlastně ani tak těžké, ba dokonce to nebylo ani potřeba, protože
jsem z informací od Jendy věděl, že jsou na chatě erární spacáky. Ale spát
v erárním spacáku se mi nechtělo, kdo ví, kdo v něm spal přede mnou a tak
jsem si spacák půjčil.</p>
<img alt="Přelézáme přes potok." src="images/2008-02-22-golden-well-2008/02-pres-potok.jpg" />
<p>V pátek večer jsem si zabalil a přichystal se na zítřejší odjezd. Jel jsem
jako obyčejně s Johanou. Den začal poměrně jako obyčejně. Vstal jsem v šest
hodin, nasnídal se a vytáhl běžky ze sklepa. Pak jsem naposledy před
odjezdem zapnul počítač. V tu chvíli se mi vůbec nikam jet nechtělo, raději
bych sedět celý týden u počítače a nudil se, ale bylo dobře, že už nešlo couvnout.</p>
<p>A tak jsem nahodil batoh na záda, maminka mi udělala křížek, jak
se zpívá v písničce Českýho chleba, a vylezl jsem před panelák. Bylo asi za
dvě minuty sedm, přijet pro mě měli přesně v sedm. A tak jsem čekal. Čekám
pět minut - nikdo nikde. Čekám dalších pět minut, máti vykoukne z balkónu
jestli už jsem odjel a když vidí že ne, volá Hájkům, kde jsou.</p>
<p>Ti už byli na cestě, tradičně se zpožděním, letos vlastně úmyslným. Cestou
jsme měli vyzvednout ještě Kryštofa ve Velharticích, ale byl trochu marod a
tak se rozhodl přijet na lyžák až o pár dní později. Proto bylo zbytečné
jet tak brzy, ale mně se to jaksi nestihlo říct a tak jsem tam venku čekal
čtvrt hodinky v zimě. No co, já jsem zvyklý (a jestli ne, tak si alespoň
zvyknu, budu to potřebovat).</p>
<img alt="Sváťa a šumavský potok." src="images/2008-02-22-golden-well-2008/03-potok-svata.jpg" />
<p>Pak konečně přijeli, já si dal lyže a batoh do auta, přičemž Johana
poznamenala, že ho mám každý rok menší a jelo se.</p>
<p>Vyjeli jsme tedy směrem na Železnou Rudu, měli jsme tam mezi-zastávku,
nabírali jsme Kláru. I nadále cesta pokračovala v klidu a my mohli
vzpomínat na to, co už jsme všechno s touhle partou zažili. Bylo toho dost,
a tak jsme se mohli zabavit až do chvíle, kdy jsme dojeli na Horskou
Kvildu. Byli jsme tu výjimečně včas, do srazu v devět zbývaly ještě dvě
minuty. Měli jsme se sejít před chatou pana Musila, ale teď která to je?
Tipoval jsem to na tu chatu, ve které jsme také jednou na lyžáku byli. A
tak jsme zastavili na parkovišťátku před ní.</p>
<p>Proti nám stálo auto s českobudějovickou značkou. V ní seděli dva lidé a tak si nás lehce
prohlíželi, my je samozřejmě také. Minuta po deváté, nikde nikdo.</p>
<p>"A je tohle opravdu chata pana Musila?", ptá se Zdeněk.</p>
<p>My mlčíme, protože si tím nejsme jistí. A tak se rozhodne, že projedeme
Horskou Kvildu až na konec a budeme se dívat po Jendovo autu. Projedeme až
na konec, ale auto nikde. Jsme trochu bezradní a tak dáme na chytrou radu:
"Za zeptání nic nedáš a huba ti neupadne".</p>
<img alt="Michal s Jendou muzicírují." src="images/2008-02-22-golden-well-2008/04-vecer.jpg" />
<p>Vedle auta právě prochází starší pán, Zdeněk říká, že
ten to tu určitě bude znát, stahuje okénko a ptá se na
chatu pana Musila. Chyba lávky, pán to tu podobně jako my moc nezná. Ale
poradí nám, že se máme zeptat v hájovně, která je o pár metrů dále.</p>
<p>Popojedeme a Zdeněk se jde zeptat. Vrátí se lehce zmaten, protože narazil
na dívku ve věku Johany a poznamenává, že její popis byl lehce pubertálně
zmaten a že teda jako nic neví.</p>
<p>Nevadí, vracíme se zpátky a znovu se pozorně díváme po autech. Opět nic a
tak znovu zaparkujeme na stejném místě jako před tím. Proti nám pořád sedí
dva lidé v autě.</p>
<p>"Hale, vždyť to je Lenka", vykřikne Johana.</p>
<p>A skutečně, proti nám sedí dva dobře známí lidé, Vašek s Lenkou. Do teď
nechápu jak jsme je předtím nemohli poznat. Stane se…</p>
<p>Za chvíli se věci začnou dávat do pohybu. Po silnici k nám přijíždí auto,
které na tu stranu před chvílí jelo a ouha, zase patří k nám. Za chvíli jsou
tu už všichni i Jenda s Michalem a my můžeme vyrazit na cestu ke Zlaté
studně, je to blízko, asi tři kilometry.</p>
<img alt="Velký Roklan." src="images/2008-02-22-golden-well-2008/05-roklan.jpg" />
<p>A tak jsme se dostali až na chatu. Musím poznamenat, že mě hodně nepříjemně
překvapila. Honza sice říkal, že je to na nás až moc luxusní, ale takhle
moc jsem to přece jen nečekal. Byla to téměř chalupa, pořádný starý barák.</p>
<p>Zatímco ji Jenda a Michal prozkoumávali, my se vydali k potoku, který tekl
asi půl kilometru dolů ze stráně. Měli jsme v něm slíbené ranní koupele, z čehož
jsme všichni trnuli hrůzou. Od potoka jsme se raději vrátili zpátky do
chaty, kde jsme se rozházeli do pokojů a ubytovali. Ne úplně doslova,
jak správně řekl Pavel: "Budeme tu jen týden, tak proč si vybalovat".</p>
<p>Večerní vycházka byla na Zhůří. Krásný západ slunce, škoda že nemám
fotky. Když jsme se dost pokochali a také nám začala být zima, jeli jsme
zpátky na Horskou Kvildu, odkud jsme ráno vyjeli. Vůbec se nám tam popravdě
nechtělo, ale museli jsme vrátit boby, na kterých jsme táhli na chatu proviant.</p>
<p>Cesta byla dobrá, z kopečka, někde až příliš, sněhu moc nebylo,
pády byly tvrdé. Z Horské Kvildy zase na Zlatou studnu a hurá do chaty na
večeři. Zde je první temná díra v mé paměti, co bylo k večeři si nemůžu vybavit.</p>
<img alt="Lovíme mince v pramenu Vltavy." src="images/2008-02-22-golden-well-2008/07-prameny-vltavy.jpg" />
<p>Další temná díra v mé paměti je celý další den. První den mám ještě docela
jasný, ale co bylo druhý? To si nějak nevzpomínám. Počkejte, možná se
rozednívá. Nejspíš jsem měl službu. Doufám, že se nepletu, a že to bylo
opravdu v neděli. Službu v kuchyni jsme měli vždy na den po dvojici. Já měl
tu smůlu, že ke mě Jenda přiřadil zrovna Johanu. Té se totiž udělalo už v
sobotu večer špatně a já tak měl službu sám, protože Johana se dostávala z nemoci.</p>
<p>Nebylo to vlastně úplně nejhorší. Všichni se nade mnou jaksi
slitovali a já tak měl málo práce. Vlastně jsem jenom topil.
Dopoledne jsme měli takové polní shromáždění, z toho si taky moc
nepamatuji. S mou pamětí je to asi hodně špatné. Další dny si vybavuji jen
hodně mlhavě a tak napíšu jen to co bylo nejzajímavější a v paměti mi to uvízlo.</p>
<p>První taková událost je následujícího dne. Den jako každý jiný. Až do
večeře. Službu měla Markéta s Aničkou, ale ty za to, co se stalo vlastně
nemohly. Překvapivě za to mohl Jenda. K večeři měla být pochoutka, spousta
pudingu. Vše probíhalo dobře, dokud ho nechtěli osladit. Jenda si vzpomněl,
že v jídelně na stole nějaký zbytek cukru, a tak aby nemusel načínat nový,
pytlík ležící na stole do pudingu vysypal. To neměl dělat.</p>
<p>Na pytlíku byl totiž nápis "Sůl", ale to Jenda nějak přehlédl a proto
bylo v pudingu půl kila soli. Nedokážete si představit, co je to za humus.
Ještě že jsme všichni otrlí. Byli jsme taky hodně unavení, večeře měla
být odměnou za uraženou vzdálenost. Ten den jsme na běžkách uběhli
našich rekordních 41 kilometrů.</p>
<img alt="Šumavská magistrála." src="images/2008-02-22-golden-well-2008/06-zima.jpg" />
<p>V úterý jsme měli kratší výlet, protože jsme byli po včerejšku hodně
unavení. Vyjeli jsme krásnou vycházkovou rychlostí na Přilbu a odtud
okruhem zase zpátky do chaty. Odpoledne se hrál fotbal. No fotbal, spíš
ragby, všichni jsme z toho byli dost pomlácení. Hrát fotbal na sněhu, ve
kterém se nedá pořádně běhat s malým gumovým míčkem je dost záhul. A co
bylo horší, hrálo se o službu.</p>
<p>Resp. tým který prohrál, si mezi sebou
střihal a kdo zůstal nakonec měl ve čtvrtek službu. I přes velkou snahu a
celkové převaze nad soupeřem nás shodou okolností jsme nakonec prohráli 6:10.</p>
<p>Ve středu jsme si měli připravit program pro malé děti, které byli na již
zmiňované chatě pana Musila. Když jsme tam přišli, zírali na nás, jako
kdybychom snad ani nebyli lidé. To jsme po těch pár dnech v přírodě vypadali tak
strašně? Cítili jsme se asi, tak jako zvířata v zoologické. Ale na co jsme
se všichni těšili, byla pořádná večeře. A ta taky byla. Jiřinka nás
nezklamala a její guláš, či co to bylo, byl vynikající.</p>
<p>Nový hit lyžáku byl poker. Poker se naučili skoro všichni a tak když šli
malí spát, my ještě chvíli seděli v jídelně a hráli poker o sirky. Bohužel
jsme nedohráli, čekala nás ještě cesta zpět do chaty. Ještě
předtím než jsme se odtamtud odebrali nastalo kámennůžkopapírování o
čtvrteční službu. A tak jsem jaksi chytil službu ještě na jeden den. Pak
jsme se po tmě vydali zpátky na chatu.</p>
<img alt="Poledník." src="images/2008-02-22-golden-well-2008/08-polednik.jpg" />
<p>Ve čtvrtek mi začal opět den o hodinu dřív. Tenhle den si pamatuji docela
přesně a tak vás budu chvíli nudit dlouhými detaily. K snídani jsme měli
chleba se sýrem nebo s nugetou, k pití jako obyčejně čaj. Po snídani jsme
se vydali zase známou trasou k Horské Kvildě. Tam jsme nasedli do Michalova
auta a jeli na Modravu. Trasa byla naplánována k Poledníku. Na Poledník
jsme skutečně dojeli a přálo nám i počasí, výhled dobrý, byl vidět i Velký
Javor. Potom zase zpátky, jako obvykle oklikou zpět.</p>
<p>Jednu událost si pamatuji docela přesně. Stala se totiž docela nečekaná
věc, vedoucí si z nás vystřelili. Na jednom rozcestí se hodně dlouho
rozmýšleli kam jet, jestli do kopce nebo z kopce. My si samozřejmě přáli
jet z kopce, ale když se vedoucí jednou rozhodnou tak s nimi nikdo nehne.
Ale překvapivě se jelo z kopce. Dole bylo další rozcestí, kde se opět
dlouho čekalo a nakonec vedoucí přišli s nemilou zprávou. Jeli jsme špatně.</p>
<p>Vzali jsme to vážně, nepamatuji případ, kdy by si z nás vedoucí takhle
vystřelili. Už jsme chtěli začít stoupat, ale to už se Honza s Michalem
zasmáli dost a my mohli pokračovat dál. Samozřejmě jsme byli na správné trase.</p>
<p>Veselý byl poslední sjezd, už ani nevím proč, ale byl dost prudký a nám se
jaksi podařilo skoro všem lehnout na zem. A komu se to nepovedlo tam,
lehnul si o kus dál.</p>
<p>Celý tábor se konala jedna velká bitva a to vroubkařů proti mazáčům. Bitva,
kdy ani jedna strana nebere žádné argumenty, které jí nevyhovují.
Samozřejmě, lepší jsou vroubky (co myslíte že mám :), ale zkuste o tom přesvědčit někoho
se zarytými představami.</p>
<img alt="Lenky hvězda." src="images/2008-02-22-golden-well-2008/09-lenka.jpg" />
<p>Ani nám nechtěli uvěřit, že i Bauer má vroubky, jen to tají
aby nebyl za amatéra. Nevěřili a tak se dál dřeli s pracným mazání, kterému
začali odborně říkat strukturované, a pak je z toho boleli ruce, měli
puchýře či podobné věci.</p>
<p>V pátek se konala taková speciální hra, jmenovala se lov na jelena a
spočívala v tom, že jsme byli rozděleni na dvě družstva, po pěti a po šesti
lidech. Každá skupina měla jednoho postřeleného jelena (my Michala) a toho
jsme jako nelítostní lovci museli pronásledovat.</p>
<p>Pozor jsme si museli ovšem
dát na znepřátelené eskymáky (rozuměj strážce národního parku). Jelena se
nám ulovit podařilo a tak jsme to oslavili polívkou v restauraci a pekárně
Kvilda. Návštěvu můžu doporučit, mají tam skvělé koblihy.</p>
<p>Pak, plně nasycení a v dobré náladě, jsme se vydali cestou po magistrále do
Horské Kvildy. Tam jsme se opět měli spojit s malými a pak závodit v
biatlonu. Ještě před rokem, na Jizeře, jsem se při podobném závodu hnal
jako blázen, skončil třetí a pak mi bylo celý den na nic, tak jsem letos
raději zvolil mírnější tempo.</p>
<p>Večer byl hodně zajímavý, ale tohle téma nechám na jindy, je to na dlouhý povídání.</p>
<p>A ráno se pak už jenom balilo, uklízelo, zametalo, mylo a tak podobně. Pak
zase na Horskou Kvildu a domů. Civilizace, voda, topení, elektřina, kdo si
myslí že má všechno, nechť ví že nemá skoro nic, protože i bez toho co má,
to může být lepší.</p>
<img alt="Západ slunce u Zlaté studny." src="images/2008-02-22-golden-well-2008/10-konec.jpg" />
Byl jsem v Tatrách, zapomenout se nedá…2007-08-14T00:00:00+02:00Juda Kaletatag:zapisnik.glor.cz,2007-08-14:byl-jsem-v-tatrach.html<p class="intro">Živý a zdravý jsem se vrátil z Nízkých Tater a jak jsem slíbil, napíšu sem něco
o našem putování. Nízké Tatry jsou opravdu nádherné, je těžké je popsat.
Krajina se může změnit během pár kilometrů tak, že si budete myslet, že jste se
ocitli v krajině hobitů, nebo naopak, že jste se dostali do nekončícího
divokého hvozdu. No prostě nádhera.</p>
<div class="section" id="cesta-do-tater-je-divoka">
<h2>Cesta do Tater je divoká…</h2>
<p>Z Nýrska jsem s Johanou a jejím otcem vyrážel autem okolo čtvrté hodiny. Johana
lehce nestíhala, musela ještě nakoupit energetické zásoby.</p>
<img alt="Pohled z hor do údolí zahaleného mraky." src="images/2007-08-14-byl-jsem-v-tatrach/zahaleno.jpg" />
<p>Až jsme konečně vyrazili, směr Horažďovice, odkud jsme měli všichni společně
odjet autobusem do Prahy. Výjimečně jsme dorazili na autobusák jako první.
Dlouho jsme ale čekat nemuseli, za chvilku dorazil Jenda s Jáňou, se špatnou
zprávou, že Pavel s Markétou nepojedou, umřel jim děda. Nojo, holt život. Protože
Pavel jet nemohl, byl jsem ve výpravě, kromě našeho vedoucího, jediný kluk.</p>
<p>V těsném sledu dorazila i Lenka a s ní i stan, který jsem sice celou dobu
vláčel na zádech, ale ani jednou jsme ho nepoužili.</p>
<p>Už měl pomalu přijet autobus a s ním i Bětka, když Honzovi zazvonil
telefon a my se dozvěděli, že Bětka nechala doma něco z jídla. Ó hrůzo…</p>
<p>Přijela sice autobusem, ale její táta nás musel stíhat až do Strakonic, aby
nám jídlo předal. Prý vypadal pěkně nasupeně. Ani se mu moc nedivím.
Ale to už jsme seděli pěkně v teple autobusu a ujížděli do Prahy.</p>
</div>
<div class="section" id="nejvetsi-divocina-v-cechach-praha">
<h2>Největší divočina v Čechách - Praha</h2>
<p>A tak jsme se dostali až do největší divočiny v Čechách, do Prahy. Po příjezdu
jsme vlezli do metra ve stanici Anděl a hned jsme vykoupili krámek se sušeným
ovocem. Času jsme měli dost, protože jako obvykle bylo shánění jízdenek problém.</p>
<p>Nakonec jsme ale vyrazili a užili si trasu B, A, i C. Z Anděla jsme vjeli do
stanice Karlovo náměstí, pak na Národní třídu a jako poslední stanice na
trase B na Můstek. Zde jsme přestoupili na trasu A a náležitě si při tom užili
jezdících schodů. Urazili jsme cestu do další přestupní stanice - do Muzea.
Zase jsme si užili eskalátorů a jeli do poslední stanice na naší trase metrem,
na Hlavák. Vylezli jsme a našli posledního člena naší výpravy, Marušku. Nic už
nám nebránilo sednout na noční rychlík, směr Poprad.</p>
</div>
<div class="section" id="prijizdime-na-slovac">
<h2>Přijíždíme na Slovač</h2>
<p>A tak začala dlouhá cesta až na Slovensko. Z cesty si moc nepamatuji, prospat
se sice nedala, ale prodřímat ano. Možná si nic nepamatuji z toho důvodu, že
nic k pamatování snad ani nebylo.</p>
<p>Hned po ránu, okolo páté hodiny ranní jsme se mohli pokochat prvním pohledem na
Tatry. Z Nízkých moc vidět nebylo, ale Vysoké, to je pastva pro oči. Kochali
jsme se asi do šesti, kdy jsme konečně dorazili do naší konečné, do Popradu.
Zde jsme vyskákali z vlaku a jali se hledat autobusové nádraží. Po zeptání jsme
ho našli rychle a po pěti minutách jsme seděli v autobusu a jeli přes horské
serpentiny do Vernáru, odkud jsme měli vyrazit konečně na pochod.</p>
</div>
<div class="section" id="konecne-v-tatrach">
<h2>Konečně v Tatrách</h2>
<p>A tak jsme šli. Sic nevyspalí a malátní, ale pořád se spoustou optimismu.
Cestou jsme zabočili k potoku, kde jsme se opláchli po cestě a s chutí vyrazili
zdolávat nejvyšší horu východní části Nízkých Tater - Kralovu hoľu. Pokud jste nikdy
nebyli v pořádných horách nedovede si představit co to je zdolávat převýšení
zhruba kilometru. Je to opravdu štreka, zvláště když si na zádech nesete
proviant na týden a všechno, co člověk potřebuje v horách. Cestou jsme dojídali
svačiny z domova.</p>
<p>Cestou přes Martalůzku jsme se do plahočili až do na Kralovu hoľu. Ve výšce
1 946 metrů máte krásný výhled na celé východní Tatry, my z toho ale nic neměli,
protože sotva jsme dorazili já a Jenda nahoru, strhla se první průtrž mračen.</p>
<p>Holky byly o kus vzadu a promokly na kost. A do toho začaly kroupy. Pravá
ukázka počasí na horách, před půl hodinkou svítilo sluníčko a my se potili do kopce.</p>
<p>No ale co. Kralovu hoľu jsme zdolali. Už pod střechou jsme si udělali čaj na
benzínovém vařiči, a málem vyletěli do vzduchu, protože ve vařiči shořelo
těsnění a ten se změnil v časovanou bombu. Naštěstí se nám ho podařilo včas
zhasit a my si vychutnávali první horský čaj.</p>
<p>Byla asi jedna hodina a my jsme tu nechtěli zkejsnout, takže jsme jednotně
odhlasovali, že chceme jít dál.</p>
</div>
<div class="section" id="jak-se-jde-v-desti">
<h2>Jak se jde v dešti</h2>
<p>Protože už přestalo pršet a rogalistům, kteří nestihli odletět před deštěm, se
najednou létat nějak nechtělo vyrazili jsme dál. Opět svítilo sluníčko a my se
začali zase potit. Horákovi (od hor, ne od přitroublého seriálu) je prý vždy
buď zima, nebo ukrutné horko. My si to mohli vyzkoušet na vlastní kůži.</p>
<img alt="Pohled na horskou krajinu Nízkých Tater." src="images/2007-08-14-byl-jsem-v-tatrach/krajina.jpg" />
<p>Už jsme šli po hřebenu, po kterém jsme měli jít až do konce. Bez problémů jsme
se dostali na Strednou hoľu. S chutí vyrazili dál, šlo se chvíli opravdu
pěkně. Problémy začaly těsně před horou Orlová. Ještě předtím jsme se ale
dlouho mohli kochat pohledem; na vysokém nezalesněném hřebenu jsme viděli
daleko a ta krása se nedá popsat.</p>
<p>Těsně před Orlovou začala znovu průtrž mračen, tentokrát jsme se ale nemohli
nikam schovat a navíc se do toho začalo nebe bouřit - blesky šlehaly jedna
dvě. Teď došlo na naše pracně připravované pláštěnky a igelity, pod které jsme
se schovali. Moc nám to ale nepomohlo a všichni, ještě v triku a kraťasech,
začali klepat kosu. Bouřka přestala, a tak jsme se odvážili jít dál. Pršelo
sice pořád, ale jít bylo lepší, než stát a čekat. O tom jsme se mohli přesvědčit,
protože pršelo až do rána. A my šli a šli.</p>
<p>Cestu mám mlhavou, pamatuji si akorát, že pořád pršelo, takže musím sáhnout po
mapě a podívat se kudy jsme to vlastně šli.</p>
<p>Z Orlové jsme se dostali na menší horu Bartková (1 790 m.n.m.) a pak začali
scházet do Ždiarského sedla. Zde byla první útulňa, která však vypadala tak, že
dole byla hlína a spousta odpadků a nahoře obsazená půda.</p>
<p>Nám nezbylo nic, než jít dál. Museli jsme vystoupat na horu Andrejcová. Pořád v
dešti, ale už o hodně menším, jsme se dostali k další útulně. A dobře jsme
udělali, protože tady byla i kamínka a my si mohli usušit svoje mokré věci.</p>
</div>
<div class="section" id="prvni-noc">
<h2>První noc</h2>
<p>A tak jsme zakončili první den v Tatrách pořádnou večeří. Protože zde byla
kamna, uvařili jsme si královsky. Jako první hod byly ovesné vločky, a o chvíli
později spousta pudinku. Všechno jsme to zapili spoustou čaje s ještě větší
spoustou cukru.</p>
<p>Tady jsme vlastně potkali další turisty. Byli to ale nějací měkkotové, protože
tu byli již druhou noc. Sice se snažili odejít, ale chytli je stejné deště jako
nás a tak se vrátili.</p>
<p>Po večeři jsme si vylezli nahoru na půdičku a vyspali se do dalšího dne.</p>
</div>
<div class="section" id="odpocivame">
<h2>Odpočíváme…</h2>
<p>Protože Jenda usoudil, že jsme zvládli na první den moc velkou vzdálenost,
nedošli jsme druhý den výpravy moc daleko. Když jsme se ráno probudili, sousedé
pod námi se už balili a během pár minut jsme měli útulňu pro sebe. Jenda s
Maruškou už byli chvíli vzhůru, takže jsme se ze spacáčků dobatolili rovnou k snídani.</p>
<p>Po snídani jsme u pramenů načepovali vodu na další etapu našeho pochodu a po
sbalení vyrazili. Nejsem si jistý, ale myslím že Bětka už měla puchýř. Slunce
krásně svítilo, takže jsme se brzo zapotili. Lezli jsme na horu s názvem Velká
Vápenica. Když se tak dívám na mapu a porovnávám, co jsme ušli první den a co
dny potom, docela se divím, i když vím, že Honza říkal, jak jsme ušli málo.
Na některé úseky cesty si vzpomínám hodně těžko, ale myslím že na Heľpianském
vrchu se zrodila naše hymna "Jeníkovi tchoříci".</p>
<p>Na témže vrchu jsme potkali dva Čechy, dva muže okolo 60 let, kteří nám
tvrdili, že na další úsek nezapomeneme do konce života. No v jejich věku je
pochopitelné, že si to mysleli, nicméně my jsme sestup do sedla Priehybka
zvládli v pohodě. Následný výstup na Veľkou Vápanici také, i když někteří na to
určitě nezapomenou. V hustých polomech se dokonce jeden člověk málem ztratil.</p>
<p>Sestup a výstup nás ale asi zdolal víc, než si myslím, protože i tvrďák jako
Jenda nás nenutil jít dál, ale usídlili jsme se na lovecké chatce pod
Kolesárovou. O její existenci nám řekli ti dva Češi, kteří nás tak strašili.</p>
<p>Sami bychom ji ale asi nenašli, musel nám poradit strážce národního parku. Pro
některé dozorce. Asi hlídal dál protože v chatce, kde se šlo dostat jenom na
půdičku, se nakonec ubytovalo čtrnáct lidí.</p>
<p>Naše skupina, já, Lenka a Bětka si mohla konečně uvařit sama na svém "skvělém"
benzínovém vařiči. Těsnění bylo vyměněno, benzín dolit a my se mohli najíst. Už
ani nevím co jsme jedli, ale určitě to bylo dobré.</p>
</div>
<div class="section" id="kam-dojdeme">
<h2>Kam dojdeme?</h2>
<p>Šli jsme spát brzo, protože Jenda chtěl zase jednou ujít větší kus. Vyspali
jsme se celkem dobře. A ráno bylo památeční. Vařič sice ne a ne pořádně hořet,
ale všechno toto jsme dohnali naším kuchařským uměním. Náš bujón se stal
památným. A všechno to začalo docela nevině.</p>
<div class="section" id="pribeh-jednoho-bujonu">
<h3>Příběh jednoho bujónu</h3>
<p>Jenda s Maruškou jsou prostě ranní ptáčata, proto když se probudila naše
vařičparta, jim se voda skoro už vařila a my jenom sondovali, co si dneska dají k snídani.</p>
<p>A vysondovali jsme. Vařili něco na způsob rýže s ovesnými vločkami a
spoustou kakaa. No a teď co my. Voda než se začne vařit, to bude trvat dlouho,
soudili jsme, a pak se rýže musí vařit nejméně dvacet minut.</p>
<p>Nastal čas pro improvizaci, a dodržení zásadních postupů. Naše heslo by mohlo
znít asi: "Neriskuj zbytečně".</p>
<img alt="Dálnice směrem na Chopok." src="images/2007-08-14-byl-jsem-v-tatrach/krajinaII.jpg" />
<p>A tak jsme si udělali polívku z masoxu a spoustu nudliček do toho. Nevím, proč
se to stalo památným, ale nejspíše proto, že v tom byl dostatek soli. Pravda, ze
začátku to bylo dost silné, ta sůl vyžrala z krku úplně všechno, ale pak už
jsme to lačně polykali.</p>
<p>A tak nakonec je z toho jasné, alespoň jedno, improvizace s dodržením zásadních
postupů je hlavní, pak vzniká něco, co může být téměř nesmrtelné.</p>
</div>
<div class="section" id="on-the-road-again">
<h3>On the road again</h3>
<p>Ale teď už zpátky k naší cestě. Někdy okolo osmé jsme vyrazili zpět nahoru na
Kolesárovou a pak dál po hřebeni. Po severní straně je krásný výhled na Velký
bok. Nastal další pochod, ze kterého si pamatuji jen málo a znovu musím koukat
do mapy.</p>
<p>Pomalu jsme vystoupali na Homoľku a pak začala dlouhá cesta lesem po
vrstevnici. Byla tam spousta polomů a šlo se opravdu těžko.</p>
<p>Šli jsme a šli až jsme se dostali do pozemského ráje. Celou dobu jsme šli
pomalu možná proto, že všude bylo spousta borůvek, malin a brusinek a my se
tímto dosycovali. Co na tom že se to v <span class="caps">NP</span> nesmí.</p>
<p>Teď ale teprve začal ten pravý ráj.</p>
<p>Šlo se úzkou pěšinkou a na každé straně nebylo nic jiného než maliny. Šli jsme
rychlostí asi dva metry za minutu. Pomalu jsme se dopracovali až k další útulně, kde
jsme spát neměli, ale Honza toho prý z mapy vyčetl víc než my, proto jsme tam
raději zakotvili.</p>
</div>
</div>
<div class="section" id="jak-se-pudi-introverti">
<h2>Jak se pudí introverti</h2>
<p>A tak jsme přišli do útulni Ramža. Rozložený tam byl na jedné z paland nějaký
Čech. My, samí mladí, jsme asi dělali dost velký kravál, takže sotva jsme
přišli, začal se ten muž tvářit zkroušeně a když jsme naházeli bágly do chatky
vzal do ruky mapu, chvíli se do ní díval a pak si sbalil saky paky a odešel.
Introvert na dovolené jak vyšitý.</p>
<p>Chatka vypadala vevnitř trochu jako chlívek, a taky to tam tak bylo cítit,
proto jsme tam trochu poklidili a pak se začala pomalu chystat večeře.</p>
<p>Holky šly na maliny a borůvky, my pro dřevo. Nakonec vznikly bramboráky s
malino-borůvkovou omáčkou a oheň v kamnech. Prostě idylka.</p>
<p>Nějak jsme začali debatovat o tom, kdo ještě do chatky přijde, nebo zda nikdo
nepřijde. Nakonec sázku vyhrála Lenka s Johanou, které byly s tipem (3 Slováci)
nejblíže pravdě (4 Slováci, jedna Slovenka).</p>
<p>Přišli zrovna, když jsme hráli myšlený slovní fotbal a ohromně jsme se u toho
bavili. Oni si mezitím vybalili a sedli si k nám, ale naše myšlenkové pochody
nestíhali. Neměli šanci, protože jsme chvílemi nevěděli ani my o čem debatujeme.</p>
<div class="section" id="a-my-se-proste-nemyjem">
<h3>A my se prostě nemyjem!</h3>
<p>Večer jsme strávili společně se Slováky, kteří si museli pomáhat nějakým
místním patokem v zelené lahvi, aby s námi udrželi krok. Postupně jsme zalehli,
ale Slováci byli teď tak nabuzení svým pitím, že by s námi pořád debatovali.
Johana je ale všechny rychle odradila další památnou větou: "My se nemyjem".
Prý si o nás pak mysleli, že jsou to jenom čudné baby, jak to označil Jenda.</p>
</div>
</div>
<div class="section" id="kapustova-polevka-aneb-trable-holek-se-slovenstinou">
<h2>Kapustová polévka, aneb trable holek se slovenštinou</h2>
<p>Ráno jsme se ještě se Slováky vyfotili a najedli se další až moc výživné
potravy. Holt jsme jí nevařili my, ale Jenda na kamnech. A pak znovu a zas na
cestu. Batohy se nám již zdály lehčí, byli jsme ale nevyspalí, protože jsme
spali na maličké půdičce, kam jsme se stěží vešli, a navíc každé pohnutí bylo
doprovázeno hlasitým vrzání prken. Ke všemu tam bylo hrozné horko, protože Slováci
se báli medvědů a nechtěli nechat dveře otevřené.</p>
<p>Museli jsme dnes dojít až na Štefáničku, aneb chatu generála Milana
Rastislava Štefánika. Nejdřív jsme museli projít civilizací, v sedle
Čertovica je pár horských chat a hotelů. Odtud bylo posláno pár pohledů.</p>
<p>Na oběd jsme šli do jedné restaurace, kde jsme měli na výběr mezi kapustovou a
držkovou polévkou. Nakonec bylo odhlasováno pro kapustovou, v poměru asi 4:3.</p>
<p>Jenže ale těm, kteří hlasovali pro kapustovou polévku, nedošlo, že jsme na
Slovensku a kapusta není nic jiného než prachobyčejné zelí. A tak jsem nakonec
s Honzou polévky za ostatní dojídal.</p>
<p>Pak už jsme byli narvaní k prasknutí a obsadili místní záchodky. Postupně jsme
se vyprázdnili a mohli vyrazit dále.</p>
<div class="section" id="kakao-a-karamel">
<h3>Kakao a karamel</h3>
<p>Sotva jsme ušli pár kroků z Čertovice, začala další z průtrží mračen. Museli
jsme vyndat velký Maruščin igelit a všichni se pod něj na půl hodinky schovat
než přešly nejhorší deště. Pak jsme opět stoupali dále a výše, stejně jako v Narnii.</p>
<p>Na konci únavného stoupání jsme byli tak žízniví a touha po kakau byla tak
silná, že jsme byli ochotní vypít potok rozbahněné vody po dešti, stékající z
kopce. Už se těším až si dnes večer konečně vychutnám půl litru poctivého kakaa.</p>
<p>Pak už se šlo celkem dobře a my mohli povídat o všem možném. A tak jsme se přes
moje bratrance, pak spolužáky, balení na tábor dostali až k nejuniverzálnějšímu
tématu na světě, k jídlu. Téma jídlo, je dokonalé. Můžete o něm mluvit jak
dlouho chcete a pořád to má šmrnc.</p>
<p>O tomto tématu jsme se bavili až do té doby, než se nám naskytl krásný
pohled na nejvyšší horu Nízkých Tater Ďumbier (2 043 m.n.m.). Ještě
dvě stě metrů z kopečka a už jsme byli u Štefáničky. Začali jsme vášnivě
diskutovat o tom zda je lepší postavit stan, nebo se dostat na mizinu
ubytováním za 270 slovenských kaček. Jenda se v nás prý nemohl vyznat,
nevěděl jestli jsme tvrďáci, co chtějí stan, nebo teplou vodu v chatě,
každý chtěl obojí.</p>
<p>Nakonec to musel rozhodnout za nás a šoupnul nás do chaty. Myslím, že
nikdo pak nelitoval. Sušička na boty se hodila a dokonce i já si poprvé
vyčistil zuby.</p>
</div>
<div class="section" id="vlajka-vlaje-dal">
<h3>Vlajka vlaje dál</h3>
<p>Večeři jsme si uvařili dole v chatě dohromady, vlastně neuvařili,
nakrájeli a nařezali. Byly zbytky, salám se sýrem a chlebem. A
samozřejmě dobře oslazený čaj. A protože jsme cukru měli opravdu moc,
dali jsme si ho nasucho do hrnečků a jedli lžícemi. Opravdu dobrá vzpruha.</p>
<p>Protože jsme byli tak nabytí energií, začali jsme vtipkovat. Pro potrápení hlav
Tchoříků jsem vytáhl tento hlavolam:</p>
<img alt="Hádanka." src="images/2007-08-14-byl-jsem-v-tatrach/100je510.png" />
<p>Co musím uznat, je vytrvalost, se kterou to někteří řešili do dalšího dne.</p>
<p>Večeři jsme snědli a odebrali se vykonat hygienu. Teda, jenom
někteří. Vyprali jsme si prádlo a Jendovi nezbylo nic jiného než
vyvěsit naší vlajku. Trenky na ramínku vlály vesele v okně a
rozveselovaly bratry Slováky.</p>
</div>
</div>
<div class="section" id="nejvyse">
<h2>Nejvýše</h2>
<p>Dnes nás čekal památný den. Dostaneme se na Ďumbier. U většiny z nás to
byla největší hora na jakou kdy vylezli.</p>
<p>Pak hurá z Ďumbíku na Chopek, kde jsme si v kamenné chatě dali svačinu.
Pak nastala zase dlouhá cesta, tentokrát navíc ještě v mlze. Jen občas
se rozjasnilo. V sedle Poľany jsme viděli dost z blízka kamzíky a další
stádo o kus dál. Pak jsme zase šli v mracích na Chabenec. Pak už to bylo
krátké, měli jsme spát v chatě za 70 korun.</p>
<p>Ale to bychom nebyli my, kdyby šlo všechno rychle.
Na svazích dolů k chatě byly borůvkové lány. Žádné
stromy, nic, jenom spousta borůvek na zemi. Ihned jsme zalehli a hnuli
se dál až po dlouhém naléhání.</p>
<p>A tak jsme se dostali do nejzvláštnější stanice na naší cestě. Spali
jsme v alupokoji, půda, se stěnami z alobalu byla opravdu "skvělá",
moderní umění v horách.</p>
<p>Chatu vedl starý notorik, proto se z chaty pro nás stala Chata u
Notora. Co ale bylo fajn, že tam byly šachy. Po dlouhých dnech
nedostatku přemýšlení jsem konečně uspokojil své mozkové závity. Šachy
nás uchvátily, proto jsme si vyrobili i cestovní, které jsme později
ještě zdokonalili.</p>
<div class="section" id="az-to-se-mnou-definitivne-sekne">
<h3>"Až to se mnou definitivně sekne"</h3>
<p>Večer byl i s muzikou v podání slovenského lidového zpěváka zpívajícího
české písničky od českých populárních autorů např. od Nohavici.
Slovenskou píseň si nepamatuji ani jednu.</p>
<p>Noc byla prý ještě veselá. Na chatě zrovna vybírali v tu dobu latrínu,
takže tam byli i makači, kteří byli prostě lidoví.</p>
<p>Ráno ale zase pršelo. Pršelo vlastně celou noc, ale jak bych to mohl
vědět, když jsem spal. Dali jsme si vločky v kakau a znovu energetickou
bombu v podobě smíchaného cukru, kakaa a šumáku s vitamínem C. Vše jsme
nasypali do hrnečku a jedli lžícemi. Fakt dobrý…</p>
<img alt="Prudké horské svahy." src="images/2007-08-14-byl-jsem-v-tatrach/krajinaIII.jpg" />
<p>Postupně pršelo čím dál tím méně a my zase vyrazili v mlze. Teď už jsme
měli vlastně to nejtěžší za sebou, už jsme skoro jenom klesali.
Překvapivě bylo nejtěžší stoupání na Malou Chochuli, protože se mezitím
stačilo sejít o hodně níž, takže stoupání bylo dost velké.</p>
<p>Pak jsme slezli do Hľadelského sedla, kde se opět spustil pořádný
liják, ale naštěstí už jsme měli dobře nacvičenou taktiku, proto jsme
zůstali relativně v suchu.</p>
</div>
</div>
<div class="section" id="az-do-donovan">
<h2>Až do Donovan</h2>
<p>Nevím jestli jsem se úplně těšil, byl to takový zvláštní dobrý pocit -
vědět, že už za chvíli budeš v civilizaci. Museli jsme ale ještě
vystoupat na Kozí chrbát, na který se opravdu lezlo jak na kozu. Pak už
přes malé kopečky dolů až do Donovan.</p>
<p>Těsně před Donovany mne chytla zvláštní nálada, a myslím že jsem v ní
nebyl sám, že domů ještě nechci a že všechno co jsem předtím měl
rozdělané je méně důležité než se pořádně vychodit. Bylo to jako
kdybyste jedli něco hodně dusivého, ale na konci zjistili, že to bylo
hrozně dobré a že to za tu dusivost stálo.</p>
<p>Civilizace byla na dohled, ale na dohled byla i Malá Fatra a s tímto
pohledem i touha vylézt nahoru a dřít to. Bohužel nikdo nemůže mít
všechno, Jenda musel vydělávat a rodiče by byli asi trochu vyjukaní,
kdybychom na Slovensku zůstali ještě týden.</p>
<p>Donovany mají krásnou autobusovou zastávku, v Čechách byste takovou
našli asi jen těžko, ale autobusy u ní nestavějí.</p>
<p>Čekali jsme od sedmi, zkoušeli jsme i stopovat, ale kdo by chtěl
zastavit čtyřem lidem s batohy. Měli jet ještě dva autobusy do
Ružomberoka, ale ani jeden z nich nezastavil.</p>
<p>Co nám zbývalo, vlezli jsme do restaurace a pořádně se zasytili. Byli
jsme tam až do zavíračky. Pršelo, jen se lilo a my museli někde přespat.
Donovany asi prosperují, staveb k vybrání byla spousta a my ulehli do
jedné z nich a prospali se.</p>
</div>
<div class="section" id="back-home">
<h2>Back home</h2>
<p>Ráno nám už autobus zastavil a svezl nás až do Ružomberoka. Vlak do
Prahy sice jel až v 22:10, ale my měli chuť improvizovat.</p>
<p>Na tržišti jsme si každý koupil snídaní a svačinu na cestu. Naše
skupina také dva melouny. Prostě to bylo fajn. Pak jsme jeli nejdříve
do Púchova, kde jsme vytáhli a zdokonalili naše šachy. Čekat na vlak do
Prahy jsme museli asi dvě hodinky.</p>
<p>Pak jsme nasedli a jeli, jeli, a jeli zase zpátky domů.Většina pocitů
se popisuje těžko a ani tyto pocity nebyly výjimka. Cestu jsme si ale
náležitě užili (hlavně s kakaem :).</p>
<p>V Praze začalo loučení. Bez Marušky jsme pak pokračovali opět metrem na
autobus. Do Horažďovic už žádný nejel, jel jen do Strakonic a ten jel
až za dlouho, takže jsme udělali naší oblíbenou činnost, skejsli v
hospodě. Johana se potkala s sestřenicí a my si mohli v klidu dát
zmrzlinu. Zmrzlina byla tedy bída.</p>
<p>Pak zase cestovat. Nasednout do autobusu a nechat se vézt. Až do
Strakonic. Tam nastalo další loučení, Lenka s námi už dál nejela.
Poslední mohykáni si to pak valili autem až do Týnce, kde na nás už
čekali naši odvozci.</p>
<p>Každý příběh má svůj konec a my nemůžeme být jenom výjimeční. Možná jsem
pouštěl své pocity moc volně, nicméně dost jsem zatajil, takže si o nás
nedělejte obrázek. Píšu to další den a zdi mě při tom svírají a
já se těším opět do divočiny. Co bude příště? Kdo ví, možná zase Tatry,
nebo jiné Karpaty, nebo třeba Kanada či Island. Není to jen jít a jít.
Není důležité, jak daleko dojdeme. Je důležité přijít s ně(č)(k)ím.</p>
</div>