Jsou záliby, které člověka trochu zaškatulkují. Dají mu nálepku a naznačují, že s ním není všechno v pořádku. Všechno. Nebo alespoň něco. Záliba v pojídání kuřecích pařátů. Syrové maso. Polská hymna. A taky občasné pobíhání po Praze s tužkou a papírem a těžkou hlavou.
Na startu se nacházíme, první úspěch. (A poslední?) Čekáme déšť a nějakou akční aktivitu, proto se raději schováváme pod štvanickým tenisovým stadionem. Aktivita nepřichazí, déšť také ne. Zato spousta šifer. A zákaz pobíhání. A skákání. A smíchu. Jsme přeci v Azkabanu. Čemu bychom se smáli? (Jsme rebelové, smějeme se a nejčastěji mozkomorům za zády.)
Tvrdnu nad barevnými čtverečky. („Moc se do tý hlavy netlučte, až budete číst řešení.“ — Nejde si pomoci.) Nejsem sám, kdo neví. Zbytek týmu tvrdne nad jinými. Vyplníme křížovku a to je tak všechno. Rádi si dojdeme pro další várku šifer. Se slovy „tak teď“ na rtech. Dlouho nic. Pak se nějak seskupíme kolem jedné šifry a kolektivní přemýšlení dělá divy.
Pohoršeně se usmíváte? Nesmíte. Jste přeci zajatci v Azkabanu. Společnými silami s oporou ve Wikipedii. (Objevitelé pakostnice… Tedy dny.) Ta pomáhá ostatně často. Třeba se spisovateli. Ty jsme taky zlomili snadno. (Dva tisíce mil pod mořem, Harry Potter, Hoši od Bobří řeky… Foglara už jsem nečetl ani nepamatuju.)
Ještě nakousáváme Koloběžku první, ale tím končíme. („Co jsem vyčetla z diskuzí, tak ta pornografická fakt souvisela s Koloběžkou první, a to tak, že se to podle toho mělo seřadit a pak s tím něco dalšího udělat… Dokonce to kvůli šifrovačce doplnili na wikipedii.“). Čas běží rychle — zanedlouho nás to pouští z ostrova.
Čekám, až zbytek týmu sestaví seznam k vytvoření lektvaru. Přes ten dav se tam nechci cpát. Mají ho rychle. Ani vypíchnout ty správné položky nebyl problém. V oknech paneláku se ukazuje slečna s nohou na hoře. Limonáda, estragon, křen, tabasco, voda, antiperle, rozinky. Nechali mi kolegiálně taky trochu. Nebylo to tak hnusné, jak by člověk čekal.
Zalézáme se šifrou do osvědčené hospody z PoTratů. Guláškovku mají stále dobrou, pivo také. Snažíme se napasovat čísla na indgredience. Pak to plácnu — čaj, rum, bum. A je to! Běžíme na tramvaj, už jsou z ní vidět světla. Dobíháme a tramvaj pořád stejně daleko.
Dorážíme k Expu, všude baterek naseto. Zkušeným okem odhadujeme, že tuhle šifru ve stoje nezvládneme a jdeme hledat hospodu. Ještě nedopíjíme ani prvni pivo a Mišu se vytasí s alergenama. Rychle dopíjíme.
Kolem Hanavského pavilonu se motáme snad hodinu. Po důkladných rojnicích skrz naskrz okolím nacházíme šifru úplně jinde, než jsme čekali. Usidlujeme se na lavičkách v Chotkovo sadech, nejbližší okolí je plně obsazeno dalšími luštiteli. S velkými ambicemi se pouštíme do koleček. Po hodince luštění začínáme klimbat. (Taky čteme informaci, že předchozí stanoviště bylo přesunuto. Hm.) Když po dvou hodinách přichází postup řešení, docela na něj zíráme a chvíli nám trvá, než ho i správně použijeme.
Míříme k řece. Do míst, které už máme důkladně prozkoumané z minulých šifrovaček. Nacházíme a pod lampou z fleku řešíme. Terka s Pepou vyřešili bleskurychle Stínadla a tak běžíme k Martinovi ve zdi.
Tisíce řešení. Špatných.
Zkoušíme snad všechno. Usidlujeme se Big Burgeru a venku začíná svítat. Když přichází postup, dělá nám trochu problém, nalézt správný obrázek starého telefonu a pak už za světla vyrážíme k Jindřišské věži. Dostáváme hůlku, nahoru už nás nevzali. V tramvaji čteme pravidla další části hry. Po probdělé noci to jde ztuha.
Půlka nás usedá před Rádiem Svoboda, druhá půlka o kus dál s orgány. („Bráááškóó, my byli na správný stopě! Proč jsem u toho nezůstali??“) Prolamuji se přes puntíky, až jsem z toho sám překvapený. Za to mini-famfrpálu prohrávám dvakrát za sebou a jsem střídán. Pepovi se také nedaří. Zkušenou rukou vyhrává až Pavel.
Luštíme spoustu šifer a nějak se nedaří. („Mě zas napadlo, jestli se ten Aleš neměl přeložit napůl. Možná by se v těch dutejch písmenech něco objevilo.“ — Neobjevilo.) Nakonec se Terka a Mišu nějak prokousávají přes pohádku a tak už v samotném závěru hry míříme ještě na jedno stanoviště. Na první pohled vypadá jednoduše, Bráška to střílí od boku, ale nakonec i tahle poslední odolává našim snahám. („A u té poslední šifry mě ještě napadlo, že to možná souviselo s hodinama — 12 cifer (ník) a "bleskurychle" a makej mi taky v hlavě asociuje čas. Jakože čas běží, dělej! Nevím…“ — Nesouviselo.)
A tak končíme na krásném 5. místě z druhé stovky týmů.