Byl šedý kostel, šedé hroby,
v nich nebožtíků spala těla
a zádumčivá nepohoda
kol skrytá v kraji tiše lpěla.
Dva přízrakové noci stáli
nad rakví černou otevřenou,
hrob prázdný zasypali mlčky
tou vlahou vykopanou hlínou.
"Slyš synu a řeči mé si važ
o strýci svém a činech jeho.
On dobrým mužem ne vždy byl -
však srdce nezaslouží toho,
by dlelo v společnosti cizí
- ti v rovné řadě musí stát,
zde hrob jeden jako druhý má -
pojď, zakopem ho, kde byl rád!
Pod starým dubem, na kraj lesa,
kde horských výšin sám jsi král,
pod modré nebe, nad údolí,
kde i on ženu pochoval."
