V klidném zimním dni se nedaleko všeho ruchu a shonu snášely pomalu sněhové vločky. Na cestičkách městského parku ležela tenká vrstvička bílého sněhu, která se pár metrů odtud měnila na šedivou břečku pod koly aut.
Tu a tam někdo parčíkem prošel – klidně a tiše jím prošla žena tlačící kočárek. S radostným křikem z napadané trošky sněhu se ze školy hnaly děti, které se málem srazily s pánem s kloboukem do čela, jenž chvátal kamsi - nekoukajíc vpravo, vlevo, pod paží štos papírů. Ani si nepovšiml, když mu jeden vypadl a pomalu se začal snášet k zemi.
A pak tu byl onen klučík. Na zádech tašku, velikou pomalu jako byl on sám, prohlížející si každý kousek toho mála z přírody, který se ve městě dal nalézt, se loudal domů.
„Neměl byste tu sedět, pane, je zima.“
Stařík na lavičce se otočil a s úsměvem odvětil: „Je, chlapče. A to je právě krásné. Nikdy neuvidíš jindy to, co teď. Nikdy.“
„To ano, ale měl byste jít domů. Mně maminka říká, že kdo sedí na studené lavičce, nastydne.“
Muž přikývl.
„Ano, to maminky říkají. A je to dobře.“
„A proč chcete nastydnout?“
„Víš, chlapče, na tomhle světě málo věcí platí vždy. Někdy musíš udělat věc, kterou ti ostatní zakazují. Musíš ale vždy uvážit jestli se ti to vyplatí. Jestli ti stojí za to nastydnout.“
„A proč?“
„Abys viděl a slyšel a přemýšlel.“
„A co?“ podivil se hoch.
„Třeba toho mladého pána, který tak chvátal, že si ani nevšiml, jak něco ztrácí. Přemýšlej o životě. Malý okamžik může být jeho obrazem. Jak často v životě pospícháme. A jak často kvůli tomu ztratíme něco vzácného.“
Přestalo sněžit a skrz mraky prosvitly slabé sluneční paprsky. Chlapec ometl kousek lavičky vedle starého pána a posadil se.
„Když si sednu jenom na chvilku, nenastydnu, že ne?“ zeptal se nejistě.
„Ne, neboj.“ usmál se na něj stařík.
„Víte, já mám chytrou maminku. Ona pracuje v bance. Ale já bych nikdy v bance pracovat nechtěl. To je nuda.“
„A čím bys chtěl být?“
„ Spisovatelem.“
„Já jsem spisovatel.“
„Opravdu?“ vykulil kluk oči, „Vy jste napsal napsal nějakou knížku? Nějakou o indiánech nebo rytířích a bitvách?“
„Ne.“ pravil starý muž, „Já se dívám. Slyším a přemýšlím. Vidím lidi, znám je, cítím s nimi jejich radost i bolest. Zklamané muže, naivní dívky, odvážné a ukvapené mladíky i stydlivé dětí. Já znám jejich příběhy.“
„Ale to nejste spisovatel. Spisovatel musí něco napsat,“ nesouhlasil chlapec.
„Nemusí. Ale málokdo to vydrží. Musíš být silný, abys vydržel s lidmi nést jejich břemena. Spisovatelé mají tento úděl. Spisovatelé, básníci, skladatelé, umělci. A proto tvoří. Protože nemohou snést trápení a musí ho vyjádřit. Lidé se v tom pak poznávají a právě proto se jim to líbí. Protože je to o nich.“
„Aha,“ nechápavě vyslovil hoch, „Ale já musím už běžet, maminka by měla strach. A vy už jděte také, je zima. Na shledanou.“
Znovu začal padat sníh.