Balada pro Helmhof. Protože zůstal.
Stáli jsme vedle sebe. Ty jsi hleděl do údolí a viděl jsi tam život. Život, který pulzoval zběsile po silnicích, viděl jsi bijící srdce domů, dýchání stájí. Cítil jsi každou vlásečnici tohoto těla, jako by byla tvojí vlastní. Bolel tě výkřik jestřába, ale právě díky němu jsi věděl, že žiješ.
Já nic z toho neviděl. Stál jsem vedle tebe a všechno, co se přede mnou otevíralo bylo jenom hezké horské údolí, ve kterém nebylo slyšet nic než bučení krav na protějším svahu. Život jsem neviděl. Jak bych taky mohl. Nebyl tu.
Ale ty jsi ho viděl. Ne možná svýma vlastníma očima, tedy těma, kterýma běžně hledíš před sebe, abys nezakopl a někam nespadl, ne těma, kterýma hledíš před sebe, abys viděl špínu na svého souseda, špínu na svého přítele, na svého bližního. Viděl jsi těmi ve skrytu, kterými lidé jen obtížně hledí před sebe, potácejí se ve tmách a životem klopýtají.
Pak jsi mi začal vypravovat. Názvy samot, které jsi znal dopodrobna, už jsem za ta léta zapomněl. Nepamatuji si, kde stával mlýn, kde hamr, kde sklárna. Ale dosud mám před sebou ty tvoje žhnoucí oči, které znovu prožívají osud každého človíčka, který kdy kácel stromy v těchto lesích, který oral kamenitou půdu, který hnal svá stáda na pastviny.
Byl jsi s nimi v tu chvíli a já taky, díky tobě. Ač nás dělila staletí. V tu chvíli se ze zápisů v kronikách, katastrech a matrikách staly dýchající bytosti. A i když mluvily neznámou řečí, já jim rozuměl. Těžko ti slovy popíši jak, ale vlastně vím, že nemusím. Protože jsi cítil to samé.
Ten příběh, který jsi vypravoval mi zanechal v duši stín. Jako kdybys mi chtěl říct, jednou budeš taky jenom příběh. Hodný sice vypravování, ale Bože, jak málo je těch, co vypráví. Jako kdybys mi říkal, že stejně jako oni opustili tento kraj, opustím ho jednou i já. Jedni odcházejí vyhnáni, druzí přicházejí hnaní odjinud. Bojíme se obou.
A pak jsi řekl, že už bychom měli jít.