„K nástupišti číslo tři kolej pátá přijede spěšný vlak ve směru…“
Na perónu už netrpělivě přešlapoval hlouček cestujících. Byla zima, lehce pršelo a foukal silný vítr, takže proti zmoknutí nepomohla ani stříška. Zvuk kol vlaku se pomalu přibližoval, za chvíli už uši drásalo skřípění brzd a pak už vlak stál. U vagónů se otevřely dveře, lidé nastupovali a vystupovali, kdosi pomáhal staré paní slézt schůdky, jinde se zas nedočkavci hrnuli dovnitř dříve než stačili všichni vystoupit.
Počkal jsem, až nával pomine a pak sám nastoupil do vlaku. Nebyl příliš plný, snad ani ne z poloviny. Posadil jsem se ze zvyku doprostřed vozu, na sedačku dál od okna, blíže k uličce. Byly situace, ve kterých jsem musel rychle své místo opustit a nerad jsem při tom šlapal spolucestujícím na nohy.
Ještě pár minut vlak stál, pak přišel výpravčí, zapískal a vlak se rozjel. Mám rád když koleje duní, cestování vlakem považuji za nejpříjemnější. V automobilech jsem nejistý a letadla jsou pro mne vzdálenější než Měsíc. S vlakem můžete urazit tisíce mil, aniž by si vás někdo všiml.
Jako třeba teď. S halasným „Dobrý den, kontrola jízdenek, prosím.“ vstoupil do vlaku průvodčí. Bez chvatu jsem se zdvihl a ze svého místa odešel. Na záchodech jsem se postavil tak, aby mne nebylo vidět hned po otevření dveří, člověk by musel udělat krok aby mne viděl, a čekal. Opravdu, málo který průvodčí je tak pečlivý aby ten krok provedl, mnoho z nich se spokojí s tím, když dveře nejsou zamčené. A když se takový průvodčí najde, dva prsty v krku fungují spolehlivě. Zvracejícího člověka nemá nikdo to srdce rušit.
Za pár minut se dveře otevřely a hned zase zavřely. Za pár sekund jsem je otevřel já a vydal se zpět. Pro jistotu jsem se posadil na jiné místo, aby důstojnému pánovi, který seděl přes uličku, nezačalo být něco podezřelé.
Na další stanici nastupovaly nějaké děti, zaplnily vagón, pobíhaly a dělaly rámusu, že měl silné nutkání na všechny zařvat, ať laskavě táhnou do oněch míst, hodně daleko. Dvě paní, nejspíše učitelky, se je snažily se všech sil usadit, jednu malou holčičku stejně zastihl rozjezd vlaku, když to nejméně čekala a skončila s boulí na hlavě. Celou cestu to pak hlasitě oplakávala.
Usoudil jsem, že raději strávím cestu v jiném vagónu, než podstupovat toto mučení. Na chodbičce jsem z nenadání potkal průvodčího. S ledovým potem na zádech jsem ho pozdravil a vstoupil znovu na onu místnost. Nekonečných pár vteřin jsem se neodvažoval otevřít. Hrozil jsem se představy, že bych otevřel dveře a za nimi pořád stál on. K mému štěstí jsem mu nepřipadal nijak podezřelý. V to jsem spoléhal a taky jsem kvůli tomu vynaložil mnoho úsilí. Oblečení bylo snad to nejdražší, co jsem při sobě měl.
V příští stanici jsem vystoupil, poprosil dívku v čekárně o dvacetikorunu na telefon a šel si koupit pivo. Herecký talent jsem měl vždycky. Vlak mi jel za deset minut, v klidu jsem dopil a nastoupil.
Tenhle vlak už plný byl. Posadil jsem se na sedadlo proti starším manželům mluvícím německy. Většina lidí si sedá k okýnku, já velmi nerad. Vlak měl odjet za pár minut a lidé stále přicházeli.
„Dobrý den, máte tu místo?“ ozval se někdo nade mnou. Vzhlédl jsem a okamžitě jsem si pomyslel, že jsem to udělat neměl. Do hlavy mi vstoupilo tisíce vzpomínek.
„Ale jistě,“ odpověděl jsem jak ve snách a posunul se k okénku. Slečna se usmála, ale to jsem nevnímal. Stejné oči, stejné tmavé vlasy, stejná tvář. Jako kdysi. Posledních pár let jsem strávil ve vlaku a na co to bylo jsem zapomněl. Ze začátku jsem se musel snažit nevzpomínat. Později už jsem nemusel. Ale teď – všechny ty vzpomínky se draly na povrch, jak láva při výbuchu sopky.
Tiché romantické večery, jen my dva, svíčka a lahev dobrého červeného. Na to, jak ses na sebe zlobila, když se ti něco nedařilo. Jak jsi dokázala potěšit, když se pro změnu nedařilo mně. Vzpomínal jsem. Vzpomínal jsem, jaké to bylo, když jsem ti poprvé řekl, že tě miluji. Jak ses tehdy usmála. Jak…
„Dobrý den, vaše jízdenky prosím…“ hlas mě krutě vytrhl ze snů.
Než si kdo stačil uvědomit, co se děje, ležel pan průvodčí na zemi a já se hnal ke dveřím. Někdo zpozoroval, co se děje a snažil se mi postavit do cesty. Marná snaha, byl jsem jak zvíře bojující o holý život, zahnáno do kouta. Zpomalil mne jen na vteřinku. Průvodčí už se zvedl a běžel za mnou. Tu a tam mi někdo zatarasil cestu svým tělem a průvodčí se přibližoval. Ztratil jsem naději. Zkusil jsem první, co mě napadlo, dveře zajištěné nebyly a já v ten moment díval do krajiny. Čas jako by se zastavil. Zase jsem vzpomínal.
Na to, že všechno bylo jak z laciného filmu. Jak jsem viděl vše rudě zabarvené, když jsem tě chytil. Jak jsem vzal první co jsem měl při ruce a vrazil ti to do srdce… Dopad na zem už nebolel.