BYRON: „Chtěl bych být na své Vysočině!“
Obloha ještě svítila září zapadajícího slunce, ale koruny stromů, hustě naskládané vedle sebe, už dolů na cestu moc světla nepropouštěly. Ba ho bylo tak málo, že člověk na nerovné cestě musel dávat obzvlášť pozor, aby neupadl. Ptáci v korunách zpívali svou večerní píseň, vítr jim do toho hrál na varhany z listí, ale i to za chvíli utichlo a kolem bylo jen nehybné ticho.
Sbíhal jsem z kopců do údolí a čím níže jsem se dostával, tím hlubší to ticho bylo, tím horší byla cesta a tím víc člověka svírala tma. Pospíchal jsem po známé pěšině v hustém porostu, pro nezkušené oči jen stěží rozeznatelné. Ostružiní chňapalo po nohách, ostré jehličí škrábalo po tváři a tak se každý snažil nestrávit zde ani o chvilku déle, než musel.
Asi na půli cesty stál hostinec. Malá dřevěná chaloupka, už značně zašlá časem, se krčila pod mohutně vzrostlými buky. Stačilo přeskákat přes kameny v potoce a už hned člověk stál na zeleném paloučku zarostlém jemnou trávou protkanou kvítky čekanky.
Na lavičce u okna, které propouštělo zevnitř slabou záři, seděl mladý - asi třicetiletý - muž. Odpočíval, nohy natažené před sebe, a poklidně bafal z malé dýmky. Usmál se, když mne zpozoroval přicházet.
„Odkdy kouříš?“ zeptal jsem se ho namísto pozdravu.
„Už to chvíli bude,“ odvětil. “To víš, na člověku se přichytí kdejaký zlozvyk, když se pohybuje v takové společnosti jako já.“
Pomalu natáhl a pak začal vypouštět pečlivě tvarovaná kolečka kouře, která pomalu klesala dolů a usazovala se mu v mlze u nohou.
„Tady se stejně kouří nejlíp,“ poznamenal sám se sebou spokojený, „nahoře to táta nerad vidí a stejně to tam hned rozfouká vítr. Tady vytrhám pár těch tlustých hnědých kořenů, co o ně člověk zakopává, usuším a mám zas na delší čas vystaráno. V puse je to pak hnusný a hořký, ale aspoň ta pěšinka nezarůstá tak rychle.“
Usmál jsem se: „Nevím, co to povídáš, ale asi budeš mít pravdu, jako obvykle… “ — pohlédl jsem k oknu — „jde ještě s tebou?“
„Jde, jde. Teď tam v nějakém patoku utápí své bolístky a škrábance, ale on se z toho vyspí a zítra to zkusíme zas.“
„Zkusím ho trochu utěšit,“ poznamenal jsem a otevíral dveře do chalupy, „jak dlouho už ho vůbec tudy vláčíš?“
„Už to nějakou chvíli bude,“ odvětil s úsměvem.
Vevnitř bylo příjemné teplo. Celou místnost slabě osvětlovala jedna lampa položená na velkém dubovém stolu. Uprostřed se za tuplákem choulila, hroutila a pofňukovala drobná postava. Jen mne uviděl vcházet, hned spustil.
„Aspoň že ty tu jsi. Ty mne pochopíš, ty mi porozumíš. Ne ten lump, ten necita, ten mluvka, co sedí venku. Prý pojď se mnou, máš rád hory, dovedu tě do nich… vidíš támhleten obzor, ty namodralé — krásně je v nich, lépe než tady, tam se ti teprv bude líbit…“
Neměl jsem šanci zastavit vodopád jeho neštěstí a tak jsem si poslušně sedl a poslouchal.
„Tam mi bylo dobře, že já chtěl víc… ale teď když už mi o těch horách tolik navyprávěl, tak se ani nemůžu vrátit — nemůžu! — to už bych pak nemyslel na nic jiného — a zkoušel jsem to, ne že ne!“
Z očí se mu začaly valit velké horké slzy.
„Bylo mi tam dobře. Stál jsem na svém kopečku, díval se na hory v dáli, nechal se ovívat teplým vzduchem s vůní dálek… Budiž proklet ten den. — Ten den! — ten den, kdy mi to přestalo stačit!“
Otřel obličej, napil se, upřeně se na mne podíval a pak se mu v mysli vynořila nová vzpomínka a rozplakal se znovu.
„Dobře mi tam bylo! Jenže pak se objevil, — a prý pojď se mnou, bude to fajn, dobrodružství. — Jo, ze začátku. To bylo kouzlo nového. Člověk se dostal do světa. A hlavně se sem, dolů, šlo snadno — z kopečka, to nebylo nic. — Jenže teď už tu čtyřicet let bloudíme v hnusným zasraným údolí! A v téhle barabizně. A pořád stejně tvrdá postel a pořád stejně hnusně zvětralý pivo!“
Nezaváhal a hned se toho patoku zhluboka napil.
„Tady má člověk věčné rozedrané nohy, odřený obličej i ruce, jak pořád zakopává! Sem ani sluníčko za celý ty léta pořádně nezasvítilo. — Nechápu, jak může mít pořád tak dobrou náladu. A ten smrad z toho jeho hulení. Jak kdyby kouřil bláto!“
Celý ten jeho monolog mne náramně bavil a tak jsem neodolal, abych ho malinko nepoškádlil.
„A co skála — horolezčíte, horolezčíte?“
Zakuckal se zlostí, smutkem a beznadějí.
„Ani mi nemluv. Já to zkoušel, fakt. Ob den tam lezeme. Za ty roky znám ten kus šutru nazpaměť. Tam nahoře je to úplně hladký. A já, vždyť spadnu — a on na to, tak spadni — ale vždyť nemůžu, to bych se zabil — věř mi, v tom je ten fígl — v čem?!, rozsekat se tam dole napadrť!? — jóó! — to se mu směje, dole se mu to směje! — On je jinak fajn kluk, je na něj spoleh, ale tohle je moc, to po mně nemůže chtít. Prý že jiná cesta není… — — Tak ať ji kouká najít!! Ale já to jednou nevydržím — řeknu mu — tak já spadnu, fakt spadnu — a ať se on pak stará a zakopává mne tu někde, mne už to bolet nebude! MNE NE!“
Ze zbytku sil vyrazil poslední dvě slova a vyčerpaně položil hlavu na stůl. Pak se ještě naposledy zvedl a ospale poznamenal: „Bude to škoda, protože je s ním docela fajn… — — Ale jindy bych ho zabil.“
Za chvíli už na stole pochrupoval. Opatrně jsem vstal, abych spáče nevzbudil, vyšel ven a posadil se vedle muže s dýmkou.
„Ono mu to dojde,“ poznamenal jsem po chvíli polohlasem.
„Dojde.“ přitakal.