Nevím, jestli to víte, ale je to o penězích. Aneb co tím povídkář chtěl říct.
Celý život jsem strávil v Jižní Americe. Už od mládí jsem se chtěl vydat do dalekých krajin, poznat neznámé, poznat jiné lidi – poznat svět. Pocházel jsem z bohaté rodiny, otec byl kupec, stejně tak i můj děd a Bůh ví, kdo ještě před ním. Měl jsem štěstí v neštěstí – narodil jsem se až jako čtvrtý, o nějakém dědictví jsem si mohl nechat jen zdát. Obchodníky se stali mí starší bratři.
Díky tomu, že jsme zámožný rod, mohli si naši rodiče dovolit takový luxus a dopřát nám dobrého vzdělání. Nejdříve nás vyučovali soukromí učitelé, nebyli nejlepší, ale špatní také nebyli. Pak jsem i s bratry vstoupil na jezuitskou kolej. Vydržel jsem tam nejdéle – do konce. Marcus, můj nejstarší bratr, se brzy vrátil domů a začal pomáhat otci s obchodem. Pak pomalu odešli i ostatní bratři a na mne toho doma moc nezbylo, hlavně proto jsem zůstal.
Pak jsem se rozhodl, bylo to těžké rozhodnutí, ale vím, že jsem jednal správně. Mohl jsem žít spokojený život, život plný blahobytu. Ale mne srdce táhlo jinam. Stal jsem se misionářem.
Spolu s bratry v Kristu jsem byl vyslán do Jižní Ameriky, do Nového světa, do neznáma. Nevěděli jsme vůbec, co nás tam čeká. A ano, začátky byly velmi tvrdé. Měli jsme jen jednoho učitele řeči domorodců a nikdo z nás se ho neučil nijak skvěle. Dohodnout se s náčelníky vesnic nebylo nic snadného. Oni jinak mluvili, než mi jsme rozuměli. Když jsme my řekli ano, pochopili oni ne.
Díky Pánu jsme ale dokázali prolomit tuto kletbu nad námi a po dlouhých letech jsme se mohli chlubit jedním kmenem obráceným na pravou víru. Šamani byli vyhnáni, pohanští bůžci zničeni, uctívání přírody potlačeno. Pár indiánů se začalo učit latinu, a pak se stali prvními křesťanskými kněžími.
Strávil jsem tam mezi indiány dlouhá léta. Stalo se, že přišli těžké nemoci, někteří z bratrů zemřeli, jiní se vrátili zpět do Evropy. Já jsem zůstal dlouho, ale když jsem viděl, že zde už není pro mne co na práci, rozhodl jsem se putovat dál. Spolu se dvěma bratry a pár domorodci jsme se vydali dál do vnitra kontinentu, obracet na správnou víre další.
Uplatnili jsme mnoho zkušeností a vše bylo rázem mnohem snazší. S indiány jsme si již rozuměli, chápali jsme je a dokázali s nimi jednat. A teď po pár letech se i já vracím, zpátky po svých krocích. Mám se vrátit do Evropy. Ale nebude to hned, musím navštívit staré známé.
Teď už jsem pár mil od území, na kterém žije kmen, u kterého jsme žili nejdříve. Už uplynuly dlouhá léta od doby, kdy jsem tu byl naposledy. Pomalu postupuji pralesem po vyšlapaných stezkách. Za mnou jdou ostatní.
V Americe jsem se naučil mnohému. Třeba ostražitosti. Nemůžete být neopatrní, když vám odevšad hrozí nebezpečí. Když se přede mnou rozevřeli křoviska, byl jsem připraven se bránit. Naštěstí to nebylo potřeba.
„Pedrosi! Starý příteli.“ byl jsem rád, že vidím starého přítele. Právě Pedros byl jeden z mála, který mohl vyučovat v lásce ke Kristu i ostatní. Jako jeden z prvních si osvojil základní znalost latiny.
„Padre, já rád vidět opět vás.“ pozdraví mne ve španělštině, která mu k srdci nikdy nepřirostla a proto raději přechází do svého rodného jazyka, „Rád vás opět po mnoha letech potkávám. Kolik vod už proteklo řekami. Kde jste ale byl celou tu dobu, kdy mi jsme se tu trápili. Nic z toho co se stalo nevíte. Už nejsem knězem vašeho Boha ani nejsem starším kmene. Lidé se tu nemění, vrátili se zpět ke své víře.“
Vše bylo zbytečné, vše! Když opustili víru zde, ti, se kterými trávili nejvíc času a nejvíce jsme jim toho pověděli a sdělili. Jakou šanci pak mají bez nás ti, které jsme nechali za sebou?
„Pár měsíců po tom, co jste nás opustili,“ vypráví smutně Pedros, „přišel zlý duch. Mnoho z nás zemřelo, dětí, starců, žen, ale i mužů. Modlili jsme se celé dni, ale váš Bůh nás nezachránil. Pak jsme se dočkali úrody, která nevystačila ani pro ty málo z nás, kteří přežili tu hroznou nemoc. Já a pár dalších nepřestávalo věřit, že nás váš Bůh zachrání. Ale lidé z kmene už svou víru ztratili. Vyhledali zpět šamany a nás vyhnali.“