V docela malé čekárně na autobusovém nádraží, kterou ještě nedávno zdobily fresky spokojeně se usmívajících dělníků a jiných soudruhů, bylo nezvyklé rušno. Venku padalo cosi, co by člověk běžně považoval za déšť, ale protože byl únor, říkalo se tomu sníh. A tak posmrkávající děti, babičky s nákupy i mládež - budoucnost vlasti, seděli svorně chráněni před větrem a nepřízní počasí.
Uprostřed nejdelší lavičky seděli spokojeně dva výrostci, kterým tři vousy na bradě dodávaly vzhledu ostřílených kovbojů z dob dávno minulých - tedy pouze pokud byl člověk obzvláště všímavý a s velkou dávkou představivosti. V opačném případě si jich ani nevšiml. Jejich majitelé si je občas uhladili nacvičeným pohybem ruky a zatvářili se ještě drsněji.
"Přečetl jsem si knížku!"
"Hm," odvětil menší z dvojice.
"Vážně! Nevěříš?"
"Hm," nenechal se druhý rozhodit.
"Fakt. No, už jí skoro dočítám," mírnil svá tvrzení Dlouhán, "už mi chybí vlastně jen pár kapitol, nekecám."
"Hm."
"Jednu kapitolu už jsem vážně přečetl. Fakt. Nevěříš? Bylo to o těch, no, když nemůžeš mluvit, tý druhý komunikaci, no jak se tomu říká…"
"Neverbální," zkusil uhádnout druhý.
"Jo. To je ono. Hrozně praktická knížka. Tam ti vysvětlili všechno - jak si máš stoupnout, abys vypadal sexy, jak se máš tvářit, jaký dělat pohyby."
Jeho kolega se nenechal vyrušit z upřeného pozorování protější zdi. Jak asi vznikl ten otisk boty kousek pod stropem, dumal.
"…podíváš a hned můžeš říct, co si druhý myslí," zněl odkudsi z dálky Dlouhánův hlas, "třeba támhlecten kluk je nervózní."
Drobek se podíval, kam parťák ukazoval a musel mu dát za pravdu. Už dlouho neviděl člověka, který by si s takovou vervou okusoval nehty na všech končetinách a těmi, co je zrovna nežvýkal, podupával v zběsilém tempu jakési avantgardní hudby.
"Nebo támhleta paní. Ta svým postojem naznačuje určitou bojovnost. To poznám! To bylo hned na druhý stránce. Základní postoje. A pod tím obrázky!" dodal Dlouhán na svoji obhajobu.
Páni, je dnes ve formě, uznale pokýval Drobek hlavou. Stará paní křičela do okénka informací a divoce kolem sebe máchala francouzskou holí, tak že fronta překotně ustupovala.
"A ten kluk hned za ní svým postojem vyjadřuje ztělesnění, vážně, ztělesnění strachu," pokračoval první z dvojice v rozboru.
Málokdo by se neklepal strachy v dosahu takové fúrie. Dlouhán se šťastně usmíval, že mu dnes jeho prognózy vycházejí lépe než kdy jindy a rozvášněně gestikuloval.
"Tam byly i praktický věci, v tý knížce. Jako třeba jak poznáš, jestli po tobě holka jede. To když správně vystrčíš nohu, tak ona ji zas vystrčí směrem k tobě. Tím jako naznačí, že s tebou jo. Chápeš, ne?"
"Hm," odpověděl Drobek s o něco větším zaujetím. Téma ho začínalo bavit. Jakmile došlo na holky, obvykle se dala očekávat velká sranda a pár rozbitých nosů.
"Vidíš tu holku naproti? Ta je jasná. Názorně ti předvedu, jak na to," prohlásil Dlouhán a poposedl si na lavičce tak, aby si ho blondýna na druhé straně musela všimnout.
"Koukej, koukej, já ti to říkal," poskakoval v nadšení na lavičce, když slečna na chvíli zvedla zraky od knížky, aby se podívala, co přijelo za cirkus.
"Teď sleduj, vystrčím nohu tak, abych na ni jakoby ukazoval. Tím jí jako naznačím, že se mi líbí. A ona to potvrdí tím, že svoji nohu zas nasměruje směrem sem. Nevědomky, automaticky. Sleduj!" Dlouhán se nakroutil do zvláštní pózy tak, aby jeho blátem zářící conversky byly k lavicím naproti co nejblíže. Procházející dámě se zamotaly mezi nohy a ta se překvapeně seznamovala s dlaždičkami na podlaze.
Dlouhána to nikterak nerozhodilo: "Už, už, teď to přijde."
Chvíli se nic nedělo. Dlouhán začal znepokojeně nohama míhat do stran, aby je blondýna určitě nepřehlédla. Pak to přišlo. Dívka sebou jemně zavrtěla a přehodila si nohu přes nohu.
"Vidíš, vystrčila svoji levou nohu směrem ke mně!" slavil čahoun své vítězství. Podle Drobka to bylo trochu jinak, ale nechtěl kamarádovi zkazit dobrou náladu.
"Já teď taky přehodím nohu přes nohu, abych jí jako dal najevo, no, že s ní jedu na stejný vlně."
Po delší artistické vložce se opravdu uvelebil do požadované pozice.
"Tak a ona teď za chvilinku zase změní polohu a bude sledovat, jestli to zopakuju. No a pak už to bude úplně jasný," odtušil Dlouhán přesvědčivě. Drobkovi to zdaleka tak jasné nebylo, ale prozřetelně přikývl a nic neříkal.
Nic se nedělo.
"Ono to chvilku může trvat. To tam taky psali," vzpomněl si mladý Casanova.
Nic se nedělo. Pořád. Dlouhán se začal v nepohodlném posedu vrtět a sténat, když tu si blondýnka naproti opravdu poposedla.
"A je to! Teď už můžu přejít na druhou fázi. To je druhá kapitola v té knížce. Navázání komunikace. Tu jsem sice nečetl, ale to je úplně jednoduchý. To k ní přijdeš, zeptáš se jí, kolik je hodin a pak jí řekneš, no, nějaký ten, tu lichotku, ten ko, ko…"
"Kompliment?"
"Jo, to je ono. Třeba že má krásný prsa. Nebo tak něco. No a pak už si jenom řekneš o číslo a odejdeš. Čum, vole!" rozhodně prohlásil Dlouhán a vydal se dlouhými rozevlátými kroky na druhou stranu místnosti.
Dívka s děsem v očím pozorovala blížící se hrozbu. Drobek se tvářil, jako že s tím nemá vůbec nic společného a vrátil se ke své šlépěji na stropě. Rychle se ale zase podíval zpátky, když koutkem oka zahlédl rychlý pohyb naproti. Dlouhán se držel za tvář a vypadal velmi překvapeně.
"Ona mi dala facku," prohlásil v nevěřícném vytržení, když se připlížil zpátky, "a já jí jenom řekl, že vypadá jako Pamela. Vždyť to byl komprement!"
"Ty si vůl," dusil se smíchy Drobek, "příště jí rovnou řekni, že vypadá jak opice!"
Dlouhán zamyšleně přikývl: "Tak jo. Příště. Pro dnešek mám tohodle neverbálního komunikování dost."