Osobní vypravěč. Silně subjektivní a nespolehlivý. #TeorieLiteratury
Vstávám.
Ve škole myšlenky daleko. Ani Krásnooká je neuhlídá.
Pátá. Utíkám z práce.
Dokupuji energetickou stravu a promrzám při čekání na autobus.
Melancholie šedivého dne. Nikam se mi nechce.
V Strakonicích na čas. Jde i Vašek.
Pavlův kamarád se nepřidává. Vyrážíme ve čtyřech.
Prší. Cesta se ztrácí za stěrači.
Spousta vojáků a maskovaných civilistů.
Nemají mne seznamu.
Prý jestli poručík Kaleta.
Start. Uprostřed brigády.
Průvod se trhá. Za Vimperkem už skoro sami.
Mlha. Neprší.
Na Veselce se svítí.
Známou cestou k Boubínu.
Koštujeme erární energiťák. Chemickej sajrajt.
Přelézáme ohradu obory. Poprvé.
Ztrácíme se a jdeme azimutem.
Máme špatný směr. Vašek vyndavá buzolu.
Jdeme na jih. Během pár set metrů otočka o sto osmdesát stupňů. Nechápu.
Jdeme na jih.
Přelézáme ohradu obory. Podruhé.
Prodíráme se hustníkem.
Mokřiny, smrčky, potůčky.
Přelézáme ohradu obory. Potřetí.
Přelézáme plůtek do lesní školky.
Přelézáme ven ze školky.
Světla baterek v dálce.
Přelézáme ohradu obory. Počtvrté.
Jsme na červené.
Řešíme s Jirkou teologii a českou reformaci.
Chvíli tápeme pod Bobíkem.
Objevuji nové svaly v koleni. Jde se ale překvapivě dobře.
Mám krásně čisto v hlavě.
Předbíháme pár zelenáčů. Teda, těch v zeleném.
Vylézáme z lesů. Zima a mlha. Neprší.
První čekpojnt. Židovský hřbitov Volary.
Svítá.
Ženu dopředu. Fůra kilometrů před námi.
Začínáme potkávat lidi z druhé strany. Nejsme ještě za půlkou.
Zvláštní jak to v člověku je. Staré vzpomínky, šrámy, síly, jizvy.
Blanice, hrad Hus. Snídaně.
Stoupání na odpočatých svalech.
Objevuji nové části kotníků. Jde se ale překvapivě dobře.
Prší.
Křišťanovický rybník. Nepříjemná sedmnáctka na ukazateli.
Šlapeme po asfaltu.
Pavel začíná pokulhávat.
Možná to nebyl dobrej vtip, tu štreku pěšky jít. 1
Neprší pořád stejně. Občas prší víc.
Přecházíme přes Blanici a stoupáme.
Pavel přemýšlí o konci.
Vylézáme před Husincem. Přestalo pršet.
Husinec a druhá kontrola. Prej jsme borci.
Pavel dává oraz, pokračujeme ve třech.
Po státovce na Vimperk. Poslední třetina.
Ženu vepředu. Jde se pořád ještě dobře.
Suchá lavička na autobusové zastávce a voják vynořivší se odnikud.
Pořád po státovce.
Zlom. Už se nejde dobře.
Mlha. Auta se objevují pár metrů před námi. Řidiči mají radost.
Chodidla na odpis. Nejenom moje.
Uhybáme ze státovky na Buk.
Z Vyšovatky chceme po polňačce do Pravětína.
Věřím si a když cesta zmizí, pokračuji podle intuice.
První les. Sníh.
Pole a hustá mlha.
Druhý les.
Vylézáme před Veselkou. Nálada pod bodem mrazu.
Klesáme. Nohy trpí.
Vimperk. Už jen cílové stoupání.
Narovnat se, nasadit úsměv a nekulhat.
Dostáváme medaili.
Zalézáme do auta a čekáme.
Přichází Pavel. Nečekaně brzo. Oklepal se a málem nás dohnal.
Směr Strakonice, cesta utíká.
Loučíme se jako skupinka invalidů. Odkulhávám do Billy pro večeři.
Koukám, že stíhám dřívější autobus.
Rychle nastupuju a žjištuju, že jede na druhou stranu.
Přebíhám! ke správnému autobusu.
Vypadám patrně zoufale. Paní mi vedle sebe uvolňuje místo bez požádání.
V blaženosti podřimuju.
Snažím se rozhýbat nohy a dostat se do metra.
Povedlo se.
Asi přemístili kolej nebo stanici metra. Cesta je třikrát delší.
Moje nohy bych vám nepřál mít. Natožpak mýt.
I bambusové ponožky mohou smrdět.
Nemůžu chodit.
Buším to zahorka do počítače. Číst to po sobě nebudu, na chyby a překlepy vám kašlu. Dobrou noc.
- Cestou za tebou, Marien, CD Folk žije! 2013. ↩