Hey Mr. Tambourine Man

2014/07/02,

Věnováno Bobu Dylanovi.

Praha, 2. července 2014

Zvedl se. Chvíli rozmýšlel, jestli jít hned, ale pak se rozhodl proplést se davem a podívat se, jestli by se tu nenašlo něco k pokoukání, když už ne k poslouchání. Třeba půjde zůstat někde vepředějc…, a když mě vyhodí, tak to taky škoda nebude.

Na hrazení se tlačily davy.

"Jděte si sednout, jinak nezačneme."

Kdosi zabrblal.

"My si to nevymysleli, je to jeho přání. Sedněte si, doprdele!"

Vždyť jsme tak daleko, že ani nemůže vědět, že vůbec jsme.

Zhasla světla. Jak hlídací psi začali nervózně poblikávat baterkami a nutit dav k ústupu. Jak na barikádách, ta elektrizující masa lidí, ten zlomový okamžik, kdo vydrží, kdo se vzdá…, jak málo asi schází, jak málo schází, aby to vzdali. Dav pomalu ustupoval.

"Hej, mladej, vyser se někam!"

"Jdi do hajzlu."

"A takový jsme byli vždycky," řekl vedle stojící pán, "spořádaný, až to bolí. Takový ukázněný publikum."

Poslední vzbouřenci se dostali do vyhrazených prostor. Abychom ho nerušili, vždyť on si hraje pro sebe, je tu pro sebe, ne pro nás. Otupělá rezignace svázala lidem nohy i ruce. Jak danse macabre, to pohybování se do rytmu. Harmonika kvílela do studených stěn a neforemných stropů.

Kdosi vykřikl. Jak divoká voda se valily ze stran zástupy. Baterka se vepředu opět rozblikala, ale jinak. Zastrašeně. Teď ustupovala ona. Ať si ti tlustoprdi klidně zůstanou dřepět na svých židlích. Znamení povstalců se předávalo z očí do očí.

Harmonika utichla. Teď se, mistře, ukaž.

"Asi mu nejsme dost dobrý, když stojíme."

Pak se jí vrátil stoický klid a na stejnou notu pokračovala dál. Ale tak to přece být nemá, přestaň, hraješ to špatně, začni znova. Dav zašuměl. Kdosi si zkusil zabroukat. Nešlo to. Jakoby se léty slily všechny melodie do jedné velké, neforemné… cizí…

Světla se rozsvítila, opona spadla, všude začali pobíhat mužíčci v zelených uniformách. Ven, ven, na vzduch. Uprostřed davu se někdo zastavil. A zahrál.

"Není to on? Tam byl tak daleko, do tváře mu vidět nebylo…"

"Není, ale to nevadí. Hraje pěkně."

"To asi není Čech."

Dav se zastavil s ním. Vždyť na toho jsme celou dobu čekali. Muž to vycítil a usmál se. Harmonika zazpívala potichu, ale ta melodie, ta správná melodie, se proplétala mezi davem, jako se proplétají prsty milenců.

Zacinkal drobák v otevřeném futrálu. Zacinkal druhý. A kdo znal, přidal se. Tak jako předtím, všichni společně, ale teď i s ním.

Dva strážci zákona se zjevili, aby obnovili pořádek. A cos je to v nepořádku?, vždyť teprve teď jsme ten řád nalezli, tady v soukromí, bez světel, bez cinkrlátek. Dav promluvil nesouhlasně jako jeden muž.

"Možná před dvaceti lety, ne teď," zabručel kdosi a postavil se mezi harmoniku a zákon. Strážci ukročili zpět. Rozhazovali rukama, bránili paragrafy a ukazovali na pár mincí na zemi. Obránce přibouchl víko a vycenil zuby. Dívka naproti se znovu roztančila.

Kdo chtěl, víko si nadzvedl. A nebylo nás málo.

Další podobné články:

kategorie „Povídky“, Výletník, Včerejší příběh, Černý pasažér, Balada pro Helmhof, Stařík, Phar Lap, Romance o růži, Kruté Vánoce jak mají být, Krávy, Tři muži