Tak jsem zas po čase psal sloh na objednávku. Z odevzdání nakonec sešlo. Možná to bylo dobře, protože jsem s elegancí ignoroval zadání a z celého odstavce si vzal jedinou větu: "Napište příběh stromu…" Námět na vypravování je zřejmý. A pokud ne, máte dole video.
Vítr, který bere čepice, deštníky i špatně pověšené prádlo, svištěl po holých polích a stráních a když se mu na mezi tu a tam postavil do cesty strom, hlasitě mu spílal a lomcoval s ním, až větve sténaly.
Jednou takovou cestou se k městu blížili dva muži. Šli skrčení a zachumlaní do svých pláštů, ruce schované do rukávů a hlavu co nejhlouběji v čepici. Rychle scházeli dolů z kopců až k řece, kde se mezi stromy vítr přece jen trochu utišil.
"Bratře, co tento strom? Není to ten pravý? Statný javor, krásné dřevo!" promluvil ten vyšší z nich, jen co v závětří popadli dech. "Javor! Jako dělaný na nové housle. A že bychom je už potřebovali."
"Inu proč ne," prohlásil druhý. Byl o něco menší, mluvil pomaleji a působil rozvážněji. Zato ten první už poskakoval kolem stromu, s úsměvem si ho poměřoval a vesele si u toho něco pobrukoval.
"Járo, ty budou hrát!" volal zpoza stromu.
Náš druhý muž, Jára, se jen usmál a položil svůj pytel na zem, aby vyndal potřebné nářadí. Za chvíli už stál se sekerou v ruce u stromu a přemýšlel, jak strom pokácet. Zhluboka se nadechl a zasadil první ránu.
Překvapeně však položil sekeru na zemi: "Neslyšel jsi něco, Míro? Skoro bych se vsadil, že jsem slyšel ten strom zavzdychat."
"Ale, něco se ti zdálo. To asi vítr."
Jára pokrčil ramena a napřáhl se k druhé ráně.
"Míro, pojď sem! To jsem blázen…"
"Co zas?" odvětil otrávených hlasem, "zase jsi něco…"
Pak překvapeně zmlkl. Na hnědé kůře stromu byly dobře vidět údery, které sekyra do dřeva zasadila. Kraje rány se rychle zabarvovaly do červena. Pramínek si pomalu razil cestu dolů po kmeni.
"Vždyť to je krev," podivil se Jára.
"Ale, špatně jsi sekl! To je jenom míza. Půjč mi to," nedal se Míla, vytrhl bratrovi sekeru z rukou a zasadil stromu třetí ránu.
"Nesekej!"
Míla polekaně uskočil od stromu.
"Nesekejte!" ozvalo se znovu a člověku se zdálo, že to ani nikdo nemluví, že to jen vítr ve větvích zní jako lidský hlas, "vždyť já nejsem dřevo. Jsem krev a tělo, tak jako vy."
Bratři začali vystrašeni couvat ke stráni, kde měli položené své věci.
"Nebojte se. Jsem zakletá dívka z nedalekého města. Matka mne zaklela, když jsem vodu brala. Když jsem vodu brala a s milým postála."
Muži už ale na nic nečekali a i se svými věcmi utíkali nahoru po stráni, zpět na cestu.
"Jděte, hudci, jděte," slyšeli, jak hlas za nimi volá, "jděte a zahrajte mé matce u dveří. Zahrajte o její dceři!"