A tu o rybě ve skříni už jste slyšeli?
Kluk s vizáží ostříleného bojovníka Islámského státu stál před ledničkou a drbal se na hlavě. Vlastně před třemi ledničkami. K jedné z nich pak přikročil a zhluboka vsál vzduch do chřípí.
Kdyby nebyl zarostlý, bylo by vidět, jak zezelenal. Protože ale zarostlý byl, vidět to nebylo a tak by nezávislý pozorovatel mohl jen hádat, proč se zapotácel a rozeběhl se k otevřenému oknu na druhé straně. Vlastně by to už bylo i nezávislému pozorovateli dávno jasné, protože…
„Co je to tady za příšerný smrad?“ ozvalo se od dveří do prostorné jídelny.
Džihádista zůstal vykloněný z okna — máchaje si dál tričko ve dřezu plném špinavého nádobí — a výmluvně ukázal za sebe.
„Něco u ledniček.“
Nově příchozí by průměrnému pozorovateli nenabídl takový prostor pro barvité líčení, jaké se nám bez velké snahy povedlo u prvního nešťastníka v kuchyni. Protože ale nejsme průměrní pozorovatelé, ihned se nám při pohledu na jeho ostře řezané rysy vybavily tváře dělníků ze sorelových fresek a z jeho očí vyžehl žár vítkovických pecí — říkejme mu proto třeba Magdone.
„To je síla,“ poznamenal, když se dostal až do výklenku, ve kterém ledničky stály, „odkud to jde?“
„Nemám tušení.“
„Díval jsi se za ně?“ zeptal se Magdon, když chvíli svým orlím nosem prozkoumal kdejakou štěrbinu.
„Ne,“ odpověděl Mohamed, „dej mi ještě chvilku.“
Za chvíli se čtvero silných rukou chopilo bílých krabic a po další chvilce hekání, úpění, vzdychání, běhání k oknu a zpátky, před nimi stála holá zeď.
„Tady už sto let nikdo nevytíral.“
„Hm.“
„Ale nic tu není.“
Nebudeme se zdržovat u popisu toho, jak se ledničky vracely zas na své místo, kolikrát u toho kluci museli potlačit dávicí reflex a kolikrát se naklonit přes dřez na čerstvý vzduch. Nakonec stály zpět na svých místech. A smrad s nimi.
„Já vám tu zavřu dveře, jo?“ pravil muž s pleší a s bílým kolárkem. „Nám tam jde nahoru hrozný…“ zarazil se, když se dole pod schody poprvé zhluboka nadechl, „…tedy tady je to teprve síla. Co to je?“
Magdon s Mohamedem pokrčili rameny.
„Za ledničky jste se dívali?“
Magdon s Mohamedem přikývli.
„A tam?“ zeptal se důstojný pán a ukázal na plechovou ventilaci.
Magdon s Mohamedem zavrtěli hlavou.
„Hádám, že tam najdete nějakou chcíplou myš,“ odtušil kolárek, „tak já vám tu teda zavřu,“ a zmizel za dveřmi.
Vousatá brada prohodila cosi o tom, že to bude chtít štafle a vydala se je hledat. Holá brada stála ještě chvíli nerozhodně v kuchyni, pak vzala savo a důkladně celý prostor nastříkala. Mělo to zhruba stejný efekt, jako kdyby se to vycákalo svěcenou vodou. Smrad byl pořád stejný. Pak i on někam zmizel.
Co se dělo, když se nikdo nedíval, dost dobře nevíme. Možná se ze smradu stal Smrad, tím chceme říci, že se zhmotnil, personifikoval a začal se procházet po kuchyni. Jisté bylo, že se stačil schovat, když se dveře znovu otevřely a dovnitř vkročil nakrátko střižený blonďák s zoufale řídkým vousem ve stylu finského pasáka sobů. Ve dveřích se zastavil, začenichal a pak se velmi zhluboka nadechl.
Svižným tempem došel k ledničce, ještě rychleji do ní naházel všechno, co mu z batohu přišlo pod ruku, a pak opravdu bleskovým tempem doběhl zpátky ke dveřím, kde konečně vydechl.
„Fuj, to je smrad,“ odtušil Fin a zmizel.
Opět nastal čas, kdy se mohl Smrad nerušeně procházet. Srdečně se pozdravil s jakýmsi záhadným stvořením, které vylezlo ze dřezu a začal si s ním povídat o počasí. Máme za to, že se do rozhovoru po chvíli zapojila i postarší dáma, která se z ničeho nic zvedla z podlahy. Zůstalo tam po ní divné prázdno, skoro to vypadalo, jako by bylo čerstvě zameteno.
Magdon, Mohamed a Fin tohle samozřejmě vidět nemohli, protože dovnitř vešli ve vzrušené válečné poradě a nedávali pozor, proto měli všichni naši noví známí dost času vrátit se na svá místa. Magdon nesl na rameni štafle.
Odvážně je přistavil pod ventilaci a vystoupal nahoru.
„Tak co,“ zeptal se Fin.
„Je tu smrad.“ (Smrad se urazil, protože se samozřejmě domníval, že by si zasloužil být vyslovený s velkým písmenem na začátku.)
„Tady taky. Je tam větší?“
„Nevím.“ odvětil a slezl dolů.
Chvíli debatovali nad tím, jestli ventilaci rozebrat a jestli to raději nedělat v těch oblecích, jak se v nich chodí do zamořených oblastí. Také se neshodli na tom, co na ně vypadne. A když se dostatečně vyhecovali a byli ochotni tento životu nebezpečný podnik uskutečnit, zjistili, že nedisponují šroubovákem s nástavcem, kterým by šla ventilace rozebrat.
„Co to prozatím ucpat?“ navrhl kdosi.
Šikovné ruce se toho ujaly a v minutě byl na otvoru pro větrání přilepený velký karton. Smrad, který to celé pozoroval zpovzdálí, se jejich počínání usmál. Naši hrdinové o něm nicméně nevěděli a tak si gratulovali k dobře vykonané práci.
„A jestli tohle nepomůže,“ zakončil Magdon, „zastavíme to zdí.“
„A zalijeme betonem,“ přisadil si Mohamed.