Američtí vědci zjistili, že kdyby doktoři z čekáren vybírali pacienty náhodně, ušetřila by se spousta času.
„Nedomluvíme se, aby ti, co potřebují brzo zmizet, mohli jít jako první?“ zeptala se dívka s papírem v ruce.
Patero rukou chňaplo po papíře.
„Nevadí, vezmeme nový,“ odtušila.
Náhradní papír byl vytažen z tašky a rychle se plnil jmény.
„Hale, vole, neškrtej mne.“
„Aha, já myslel, že ses tam napsal omylem.“
Šťastlivec, který to už měl za sebou, zkušeně pokyvoval hlavou: „Očividně ho to baví jenom na začátku. Když mu dojdou normální otázky, ptá se na píčoviny a je rozmrzelej.“
Kdosi byl ostrým loktem odstrčen od papíru.
„Ty už’s tam byl, půjdeš poslední!“
„Jděte do hajzlu, já šel jako poslední minule a vyrazil mne na kravině. Ať si to schytá někdo jinej!“
Papír se opět válel po zemi v cárech.
„My jsme řádně přihlášeni, my máme přednost,“ zaječel do pranice čísi hlas.
Otevřely se dveře.
„Na čem se tu domlouváte?“ toužili vědět nově příchozí.
Když zjistili, o co se jejich kolegové perou, přisadili si: „A nemyslíte si, že je to trochu nespravedlivé, začít to rozhodovat bez nás?“
„Kdo dřív přijde…“
„Kde je ten papír?“
„Budu v Praze před sedmou a čekat do odpoledne nemůžu!“
„Nikdo nemůžeme.“
„Já si zamlouvala první místo už včera!“
„Mně nějaké určování, kdo kdy půjde, přijde hloupé.“
Slečna, která mezitím vytáhla už asi pátý papír, se odvážila nesměle poznamenat: „Ale nemuseli bychom tam čekat celý den…“
„Jako chápu ten úmysl a je super,“ snažil se kdosi zklidnit argumentaci, “jen to není úplně ideální. A třeba bude mít dobrou náladu a půjde to rychle.“
„Nebo špatnou a půjde to ještě rychleji,“ odsekl mu někdo z davu.
Kluk opřený o zeď si přisadil: „Je to blbej nápad.“
„Podle mne je nejvíc fér,“ začala uvažovat holka s nazrzlým účesem, „aby šel první, kdo první přijde. Já tam budu sedět od pěti.“
„Já říkala už včera, že musím jít brzo!“
Hlasitý mužský tenor ovládl debatu, minimálně počtem decibelů: „KDO TAM PŘIJDE DŘÍV A STOUPNE SI DO FRONTY, TAK TAKY DŘÍV PŮJDE!“ (Přišel mezi posledními.)
Ostatní uraženě mlčeli.
Slečna, už s prázdnýma rukama, tiše pípla: „Ach, to jsem netušila, jaké emoce tímto rozvířím. Bude tedy muset rozhodnout právo silnějšího. Já jsem slabá a chci ráno spát. Tak alespoň vím, že můžu. Zapomeňte už, prosím, na ten papír plný sváru.“