Za okny se jak ve zrychleném filmu míhala pole, domy, louky, vesnice. Vlak hlasitě rachotil po kolejích a jako starý udýchaný muž se blížil ke svému domovu, ke své cílové stanici.
Pomalu se smrákalo a posledním večerním vlakem se vraceli unavení otcové zpět ke svým rodinám, děti s maminkami z návštěvy u babičky, jinak byl vlak poloprázdný a vládlo zde klidné unavené ticho.
Jen občas někdo potichu promluvil, aby tím náhodou neporušil nevyslovenou dohodu, neviditelné společenství všech cestujících.
Docela tiše, tak potichu, že to přes veškeré rachocení a kodrcání vlaku skoro nebylo slyšet, začalo vzduch ve vagónu naplňovat tiché pískání. Dívka začtená do knížky se pomalu rozhlédla, aby zjistila, kdo se opovážil narušit onu dohodu, onu smlouvu o tichu a když zjistila, že onen odvážlivec sedí přímo naproti ní, beze slova se na něho zamračilo a vrátila se zpět ke knize.
Kluk naproti si ale jejího zamračení ani nevšiml. Koukal se upřeně kamsi z okna a ve tváři se mu odrážely paprsky zapadajícího slunce.
Maminka vracející se domů s malou holčičkou se zasněně podívala ven. Já mám potěšení, mezi hory doly… Před očima se jí vybavil její táta. Jako malé jí tuhle písničku zpíval. A ona ráda s ním. Jestli by ji ještě zvládla? V tu chvíli jí přišlo hrozně líto, že už dlouho žádnou písničku nezpívala. Hned večer malé jednu zazpívám, rozhodla se.
Dívka naproti se už dávno mračit přestala. Ani stránky knížky už tak často neobracela a zdálo se, že jí oči sklouzly kamsi pryč od papíru. Písnička už se pomalu blížila ke svému konci a už nebyla tak malá a ustrašená jako na začátku. Vlak jí byl plný a když tam pak najednou nebyla, každému přišlo, že zde náhle něco chybí.
Kluk se dál díval z okna do dáli, ale nezdálo se, že by se chystal k tomu začít s novou. Cestující se pomalu vraceli ke svým rozečteným knížkám a k přemítání, co doma ještě musejí uklidit a vyčistit a vyprat, až se vrátí.
Prudce trhl hlavou, jako by mladíka něco polekalo, a s opovržením se podíval na dívku na protějším sedadle. Knížku měla položenou vedle sebe a namísto toho držela v roce mobil, ze kterého se před malou chvíli začaly ozývat tóny klavíru. Come away with me in the night, zpívala z malého reproduktoru Norah Jones.
Umaštěný dlouhovlasý metalista přes uličku si zastrčil do uší sluchátka a aby ho něžná píseň nezkazila, pustil si cosi tak hlasitě, že se džezová basa začala přetlačovat s běsnícími bubny.
Starý pán, který seděl kousek opodál, si pomyslel, že tu ještě před chvíli byl krásný klid, a kdyby za chvíli stejně nevystupoval, měl by sto chutí všechny ty mobily, sluchátka a přehrávače vyházet z okna.
Nebyla by zas tak špatná, pomyslel si pískající kluk, ale protože se mu všechna tato lacině reprodukovaná hudba hnusila, mračil se dál. Come away with me, pár posledním tónů a ve vlaku bylo opět ticho.
Jako kdyby se chtěl také dostat ke slovu, hlasitým skřípáním přehlušil vlak všechno ostatní. Starý pán vystoupil, s ním i umaštěnec se sluchátky v uších. Úplně na druhou stranu vagónu si přisedla babička, která ještě dlouho po rozjetí mávala někomu na nástupišti.
Dívka si s překvapením uvědomila, že znovu slyší tiché pískání. Přišlo jí tak samozřejmé a tak sem patřilo, že ho chvíli ani nevnímala. Tuhle znám, pomyslela si. Měsíc snílek stoupá nad skalou, a zpívá si svou píseň pomalou.
Na desky knihy si začala poklepávat prstem do rytmu. Kluk se na okamžik přestal dívat z okna a když si toho všiml, nepatrně se pousmál a trochu se do písničky opřel. Babička na druhé straně si pomyslela, že špatně slyší a přesedla si k mamince s holčičkou. Tuhle jsem měla vždycky ráda, usmála se.
Náhle písničku opět přerušilo brzdění vlaku. Kluk si uvědomil, že už by měl také vystupovat a chvatně sebral bundu a tašku, která ležela vedle něho. Když si všiml, že dívka naproti vystupuje s ním, usmál se a mrkl na ni. Zatvářila se trochu překvapeně, ale pak nevydržela a usmála se také: "Nesmím se bavit s cizími, ale nedopískal bys mi ji cestou?"