„Člověk kolem sebe v životě potřebuje mít šest stěn. Zadní, aby se měl o koho opřít. Po stranách přátele a spolupracovníky, kteří jdou životem s ním. Podlahu, aby člověk stál pevně a jistě v tom, kým je. Strop, aby znal toho, kdo ho převyšuje. A stěnu přední, — to aby život měl perspektivu a člověk se měl na co těšit.“
citováno volně podle J. M. Kašparů
Bylo to někdy koncem listopadu. Končil se tenkrát jeden z těch dnů napůli cesty mezi podzimem, ve kterém fouká už sice ostrý a studený vítr, občas je lezavo, ale jde ještě běhat venku, pouštět draky a užívat si posledních slunečních paprsků. Na půli cesty mezi podzimem a zimou, ve které se dá koulovat a stavět sněhuláci a tajné chodby nebo nasadit brusle a lítat za pukem. Bylo to tenkrát přesně mezi tím. Sníh ještě nenapadl a když už, hned zas roztál. Teplo už nebylo, sluníčko se kamsi schovalo s tím, že vyleze až na jaře.
Byly to zkrátka ty ponuré dny, kdy člověk vzpomíná na krásné léto a vyhlíží Vánoce a mezitím se snaží přečkat dlouhé šedivé dny. Lidé oklepávali vodu z deštníků a vyhlíželi tramvaj, která je dopraví do vyhřátých domovů, k teplému čaji a bačkorám, — a tak se oddávali těmto představám, že raději mlčeli — jen zřídka někdo přerušil ticho večera, to když mu po čepici sklouzla studená kapka za límec kabátu.
V jednom z oken nad jejich hlavami, v jednom z těch domovů, které lákaly svým teplem, se právě chystala malá holčička ke spaní. Vlastně — asi by se rozzlobila, kdyby vás slyšela, jak o ní říkáte, že je malá. — Považovala se už za docela velkou. Chodila do první třídy, znala už spoustu písmenek a trefila by sama ze školy domů a vůbec by se nebála. Maminka jí to věřila, ale raději na ni před školou vždy čekala.
Teď jí dala pusu na čelo, pohladila a pak se zvedla, aby zhasla a nechala ji napospas všemu, co může na šestiletou holčičku čekat v prázdném potemnělém pokoji.
„Mami?“ — obrátila se ve dveřích a poslouchala — „kdy zas uzrajou švestky?“
„Až v létě, zlatíčko,“ usmála se maminka.
„Hm, to je za dlouho. Škoda,“ posmutněla holčička, ale pak se zase rozveselila, „tak já se budu těšit na léto, až zas budem u babičky, až si zas nějakou dám.“ Pak se zavrtala do peřin a už ani neslyšela, jak maminka potichu zavírá dveře.
—
„Švestky?“ ozvalo se z kuchyně. „To teď na začátku zimy muselo stát… Takhle utrácíme? Vždyť tu máme jablek od našich a nikdo je nejí!“
„Ale no tak, je jich jen pár. — Ty jsou pro malou. Ona o nich včera tak básnila. Tak ať má taky nějakou radost…“ obhajovala maminka zpestření snídaně a pozorně sledovala výraz holčičky, která si už sedala ke stolu.
Ta se mlčky zakousla do chleba připraveného na talíři a začala popotahovat, až se za chvilku rozplakala úplně.
„Co brečíš?“ obořil se na ní tatínek, pořád ještě malinko namíchnutý, „chtěla’s švestky, ne?“
„Když já nevím, na co se teď mám těšit…“